Security Guide

Rubrika: Rozhovory

  • Váš tým musí věřit, že za ním stojíte.

    Další zajímavou ženou z bezpečnosti je Kamila Muziková Vávrová. Majitelka firmy INPOS se zaměřuje mimo jiné na ochranu měkkých cílů a zajišťuje bezpečnost na stadionech. Pro Security Guide se podělila o pracovní zkušenosti a přidala pár perliček z dětství s otcem kriminalistou…

     Váš tatínek byl kriminalista a vyšetřoval orlické vraždy. Jak se jeho profese promítala do rodinného života?

    Myslím, že profese každého rodiče se svým způsobem promítne do rodinného života. Já vždy říkám, že jiné holčičky poslouchaly pohádky o Popelce, Šípkové Růžence, kdežto já od táty poslouchala vyprávění o dětech, kterým někdo ublížil, protože nešly osvětlenou ulicí, nedávaly pozor, kam a s kým jdou, s kým si povídají… Mluvili jsme spolu velmi často, vždy mi tím něco předával a já z jeho vyprávění a rad čerpám dodnes.

    Ptáte se ale konkrétně na orlické vraždy? Ano, devadesátky, a jak já říkám „období divokého západu“ se výrazně promítalo do našeho rodinného života. Ono ani nebylo možné, aby to tak nebylo. Nyní se všude mluví o policistech, kteří tyto kauzy řešili, ale i rodiny těchto policistů si zažily své. Pamatuji si fyzickou i psychickou únavu táty. Když jedete na takový případ, tak to zkrátka nejde přerušit, máte toho plnou hlavu. Nemůžete v 16 h přijít a říct „padla a zase zítra ráno nástup.“

    Konkrétně u Orlíku si pamatuji, že první sud byl vytažen přesně na narozeniny sestry dne 14.7.1995. Tátu jsme pak neviděli skoro tři měsíce. Neříkám, že se neobjevil, ale myšlenky a soustředění zůstalo v práci. Převlékl se, pozdravil nás a šel zpět do práce. I toto patří k práci policisty a rodina to musí akceptovat. Pamatuji si sestry památnou větu „tati, sundej ten kabát, je z něj cítit mrtvola.“

    Nyní všude běží seriály právě z této doby a přiznám se, že se mi opět vybavují všechny ty kauzy jako orlické vraždy, akce u Holubů, Jonák, hotel Košík, Torges, Běla, Roubal… Byla to opravdu doba plná brutálních činů, všichni měli pocit, že svoboda nemá absolutně žádné hranice, že vlastně každý může vše. Padla železná opona, otevřely se hranice v podstatě všemu a všem, byla obrovská amnestie. Rozpadl se Sovětský svaz a mafie z jednotlivých států si hledaly svá místa. To vše se promítalo do bezpečnostní situace v České republice. Já jsem v té době nastoupila do služebního poměru, šla jako kdysi táta k policii, tak nějak jsem k tomu byla vedena vlastně celý život. Velmi často jsme si potom o této době s tátou povídali. Byly to velmi zajímavé a dlouhé rozhovory. Často na ně vzpomínám.

    Jakými pracovními pozicemi jste prošla Vy? Co Vám to dalo?

    Po střední škole jsem začínala u police na „kriminálce“ na druhém oddělení – auta a byty. Prošla jsem i několika speciálními týmy, procházela se pěšky Prahou, od „Scherwoodu“, přes Václavák až do Skořepky, kontrolovali jsme „dámy provozující nejstarší řemeslo“. Tehdy jsme byli tým a přidalo se vždy i nejvyšší vedení policie Prahy. Dále Česká národní banka a kontrola platnosti a pravosti eurošeků, Komerční banka – kontrola podkladů pro hypotéky.

    Nyní pracuji již téměř dvacet let v rodinné firmě zaměřené na bezpečnost, kde je mou specializací fotbal, bezpečnostní audity, ochrana měkkých cílů a řízení týmu detektivů.  V tátových šlépějích jsem šla i do České komory detektivních služeb, kde jsem jako viceprezidentka v roce 2020 svou činnost ukončila a nyní již cca 8 rokem pokračuji jako viceprezidentka Českého klubu bezpečnostních služeb, kde jsem založila detektivní sekci. V roce 2015 se v ČR konalo historicky první Mistrovství Evropy do 21 let, kde jsem jako bezpečnostní manažer měla na starost stadion na Letné. Již druhým rokem jsem technickým delegátem LFA – Ligové fotbalové asociace. Vystudovala jsem i dvě vysoké školy zaměřené právě na bezpečnost: Univerzitu Tomáše Bati ve Zlíně – bezpečnostní technologie systémy a management, fakulta aplikované informatiky, a dále CEVRO – bezpečnostní studia a ochrana informací. Zkrátka celou svou studijní a pracovní kariéru se zabývám a pohybuji pouze a jenom v oblasti bezpečnosti. Vlastně i studium bylo vždy spojeno s bezpečností.

    Jak byste se popsala? Máte třeba vlastnosti, které pro ženu nejsou zcela typické, a které vám pomáhají se v oboru prosadit?

    Inpos securityZa sebe bych řekla, že mám úplně standardní vlastnosti. Kladné i spousty záporných, ale pravdou je, že jsem člověk, který velmi výrazně a do hloubky sleduje své okolí a prostor, kde se pohybuje, a to platí zejména v pracovním procesu. Velmi si všímám lidí kolem sebe a chci toho o nich opravdu hodně vědět. Nyní si uvědomuji, že většina lidí v mém okolí se mi svěřuje, a i člověk, kterého leckdy vidím poprvé, mi o sobě řekne mnohdy až příliš. Nemívám problém se o lidech dozvědět i velmi intimní věci. Vnímám a poslouchám okolí, klienty a kolegy i protistrany… Jsem zvyklá naslouchat a vyhodnocovat, ale naučila jsem se v krizové situaci rozhodnout a věřit svým lidem. Pro mě osobně asi dvě nejdůležitější vlastnosti jsou empatie a pokora.

    Založila jste úspěšnou bezpečnostní firmu, kde se mimo jiné věnujete ochraně měkkých cílů. Vaší specializací jsou fotbaloví chuligáni. Proč právě tato subkultura? To jste si vybrali nebo to vyplynulo?

    Firmu založil můj tatínek, já jsem s ním od začátku pracovala a učila se tak od toho nejlepšího. V roce 2012 tatínek zemřel. Já se musela společně se sestrou Petrou ze dne na den definitivně postavit na vlastní nohy a bojovat, abychom firmu udržely. Postavit se před zaměstnance, klienty a všechny, se kterými naše firma spolupracovala, a říct, že to dokážeme. Nebylo to lehké, ale nyní můžu hrdě říct, že jsme to dokázaly a poděkovat všem našim zaměstnancům a kolegům, že bojovali s námi.

    Máte pravdu, jako firma se mimo jiné specializujeme na fotbal – divácké násilí. Naše firma zajišťuje bezpečnostní a pořadatelskou službu. Vlastně již téměř 20 let na fotbalové Spartě, kde nás na 3 roky nahradila jiná bezpečnostní firma, a kam jsme se v roce 2021 vrátili. Zde zajišťujeme všechny domácí zápasy A týmu i B týmu, a na vybrané zápasy vyrážíme s týmem České republice i do zahraničí. Dále v rámci fotbalu zajišťujeme FK Jablonec a vybrané zápasy České fotbalové reprezentace.

    Mezi naše další činnosti patří například specializované detektivní služby, zejména v oblasti obchodního zpravodajství, prověřování firem a osob, a to včetně zahraničních. Dále se specializujeme na ochranu měkkých cílů a bezpečnostní audity, kde spolupracujeme s kolegou doc. Ing. Martinem Hrinkem, Ph.D., MBA, LL.M. bezpečnostním konzultantem, expertem na měkké cíle a bývalým ředitelem služby pořádkové policie Policejního prezidia ČR.

    Mezi naše další významné činnosti patří i bezpečnostní konference, cvičení a školení. Jako první bezpečnostní firma jsme zpracovali v roce 2020 instruktážní video, určené ke školení zaměstnanců Fakultní nemocnice Ostrava, jak se chovat v případě útoku ozbrojeného střelce. To je ta nemocnice, kde 10. prosince 2019 střílel masový vrah a zabil 8 lidí včetně sebe.

    V posledních letech se jeden z našich týmů profesionálů specializuje na kompletní bezpečnostní audity budov, prostranství i sportovních, společenských a kulturních akcí.

    Co byste poradila laikovi, který se o fotbal nezajímá, ale narazí (např ve vlaku nebo na ulici) na agresivní partu hlučných chuligánů? Jak se má člověk chovat, aby nepřišel k úhoně?

    Myslím, že pokud člověk potká agresivní a hlučnou partu je vždy lepší se tomuto místu vyhnout a nemusí jít vůbec o chuligány. Nicméně pokud se ptáte konkrétně na fotbalové chuligány, je opravdu lepší jít zkrátka jinou cestou a je celkem jedno, zda jedou na zápas, nebo ze zápasu. Vždy jsou tu emoce, oni mají svou skupinu a nechtějí nikoho cizího mezi sebou. Věřte, že vetřelce poznají.

    Jak říkám, vnímejte své okolí, kam a s kým jdete, a možná Vám to jednou pomůže předejít nebezpečné situaci. Nebezpečným situacím je vždy lepší předcházet, než je potom řešit.

    Inpos security

    Zažila jste situaci, která pro vás byla v souvislosti s vaší prací opravdu nebezpečná?

    Pár situací jsem zažila, a to především v rámci fotbalu, kdy zkrátka situace vyplyne a vy musíte řešit krizovou situaci přímo uprostřed dění.

    Zažila jsem i situaci, kdy jsem s rodinou potkala „chuligánku“ v běžném životě.  Protože mě už poznají, dali najevo, že tam jsou. Celou rodinu obestoupili, proběhlo pár narážek a všichni se rozešli. Nejsou to příjemné situace, a to hlavně pro rodinné příslušníky. Je důležité zachovat hlavně klidnou hlavu a rozvahu. Na pár momentů si vzpomenu i jako „polda“ a hlavně, jak už jsme psali v úvodu „v devadesátkách“ jsme jako rodina byli párkrát nuceni odjet mimo Prahu, ale to už je opravdu velmi dávno…

    Co musí vaši zaměstnanci zvládnout, abyste je přijali? Jak s nimi pracujete, jak jsou školeni?

    Předně záleží, na jakou pozici. Něco jiného potřebuje detektiv, něco jiného strážný, osobní ochranka, pořadatel či securitka na akci nebo fotbale. Všichni mají standardní školení v rámci BOZP a požární ochrany. Všechny následně sleduji, řeším složení týmů. Je třeba, aby tým pracoval jako celek. Záleží na dalším zaměření daného týmu a dle toho i zaměřujeme školení a případná cvičení. Například u fotbalu a střežení objektů je velmi důležitá místní znalost. Konkrétně na fotbalovém stadionu děláme pravidelně i cvičení společně s Policií ČR, zdravotníky i hasiči, a také školení, kde jsou řešeny všechny novinky a změny. Dále je nesmírně důležitá asertivita.

    Jak Vy osobně se udržujete v kondici? Máte nějaké rituály?

    Jeden vlastně ano, chodím každé ráno běhat. Baví mě sport jako lyže, kolo, turistika. Myslím, že sport celkově udržuje každého v kondici. Já musím kromě fyzické kondice přidat i, jak se říká, „hlavu,“ a proto musím stále sledovat aktuality v našem oboru.

    Práce mě opravdu baví, a to je nejdůležitější – že je člověk v pohodě a nemusí se do toho nutit. U nás ve firmě je to někdy vyčerpávající, téměř každý víkend je totiž fotbal, a to znamená práci.

    Zažila jste někdy sexuální obtěžování nebo nevhodné poznámky? Co si myslíte o hnutích typu MeToo?

    Sexuální obtěžování jsem nikdy nezažila, ale nevhodné poznámky v podstatě téměř každý den. Když o tom teď přemýšlím, tak mám jeden pro mě úsměvný zážitek, ale opravdu si umím představit, že řešit podobné skutečnosti je velmi nepříjemné a leckdy složité.

    Když jsem nastoupila k policii, v průběhu prvních měsíců jsme s kolegy šli ze čtení svodky. Šli jsme ze schodů a postupně se ztráceli do svých kanceláří. Můj přímý šéf oddělení mě plácl přes zadek. Moje reakce byla automatická, a vzhledem k tomu, že jsem byla o cca dva schody výše, tak facka opravdu sedla. Pro nás dva to skončilo, a já se přiznám, že jsem pak měl absolutní klid. I ostatní kolegové měli jasno, vše běželo normálně. Ale pouze do té doby, než si mě zavolal náš pan ředitel a oznámil mi trest, neboť jsem dala pár facek nadřízenému. Trest byl 15 na 3. Kdo sloužil, tak ví, že je to 15 % z platu na 3 měsíce. Zpětně toto rozhodnutí beru za špatné, ale tenkrát jsem to neřešila, a myslím, že to ani nešlo. Dnes vím, že bych se zachovala stejně, ale taky trochu dodnes cítím křivdu, neboť s kolegou jsme to vyřešili na schodech, ale ředitelovo rozhodnutí… No, ať si to přebere každý sám.

    Co byste poradila ženám, které se chtějí prosadit v mužském světě?

    Já jsem se do mužského světa necpala, nějak to vyplynulo, a dodnes bych byla raději, kdyby firmu řídil táta, ale osud chtěl jinak. Pravda je, že začátky nebyly jednoduché. Mockrát se mi stalo, že jsem byla testována, zda vím a znám, co muži v našem oboru, ale nyní už tento problém nemám.

    Je třeba nečekat, že jako žena máte nějaké úlevy a potom to jde. Je třeba znát svou práci a být plnohodnotným partnerem. Určitě si myslím, že jsou činnosti, kam ženy nepatří, stejně tak jako jsou činnosti, kam zase nepatří muži. Tady u nás ve firmě je to například moment zákroku. Tam zkrátka ženy nepatří. Vždy všem říkám: „Pokud vidíte, že se k něčemu takovému schyluje, ženský pryč.“ V ten moment můžou ženy oslabit celý tým, protože chlap se většinou ohlíží a ženu v týmu chrání.

    Zákroky a všechny jiné situace vždy předem kompletně probereme a řekneme si, kdy do něčeho takého už jít, a kdy absolutně vůbec.

    Je třeba stát pevně na svých nohách a zachovat si pokoru a jistotu. Váš tým musí věřit, že stojíte za ním a vy musíte věřit svému týmu.

    Mgr. Bc. Kamila Muziková Vávrová, LL.M.

    Vystudovala Bezpečnostní technologie, systémy a management na Fakultě aplikované informatiky Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně, Master of Laws – ochrana informací na CEVRO Institutu a Bezpečnostní studia tamtéž.

    Je majitelkou a jednatelkou INPOS, spol. s.r.o. a Para Security s.r.o.

    Bývalá kriminalistka PČR, viceprezidentka ČKBS – Český klub bezpečnostních služeb.

    Bezpečnostní a krizový manažer EURO 21, technický delegát LFA, bezpečnostní a krizový manažer na fotbalových utkáních a eventech, specialista bezpečnostních auditů, specialistka na měkké cíle.

    Děkuji moc za rozhovor, Andrea Novotná

     

     

  • Expert k novele zákona o přestupcích: Na stadionech bude bezpečněji.

    V minulém článku jsme přinesli informaci o novele zákona, která zpřísňuje sankce za přestupky, což bude mít dopad i na výtržnosti při sportovních utkáních. S chuligány a ultras fotbalovými fanoušky má bohaté zkušenosti doc. Ing. Martin Hrinko, Ph.D., MBA, LL.M., který působil jako ředitel Pořádkové služby Policie ČR a zúčastnil se v pozici velitele mnoha dramatických zásahů.

    Podělil se s námi o názor, poradil, jak se před fanatickými fanoušky chovat a přiložil zajímavé video.

     

    Myslíte si, že novela na výtržníky zapůsobí a na stadionech bude skutečně více bezpečno? 

    Novela zákona, resp. nové a podstatně vyšší sankce od 1.2.2022 za použití pyrotechniky během sportovního utkání, ale i při cestě na zápas či při návratu z něj, pro pachatele (výtržníky), kteří se tímto jednáním dopustí přestupku používání pyrotechniky na sportovních akcích, je důležitým nástrojem k účinnější represi. Tudíž novela výrazně vedle dalších opatření přispěje k účinnému postihu výtržníků, a tudíž lze předpokládat, že na stadionech bude po účinnosti této novely bezpečněji.

    Zdůrazňuji však, že tento prostředek musí společně využít současně zejména tři „represivní aktéři,“ tj. pořadatelsko-bezpečnostní služba (prohlídka, nalezení, označení, předání, svědectví), Policie ČR (zajištění, odnětí, oznámení), správní orgán (sankce, vydání rozhodnutí o uložení trestu). Až bude spuštěna databáze závadových osob, pak bude i možnost lépe odhalit osoby s vysloveným zákazem vstupu na stadion a na stadion je nevpustit.

    Úpravu prosadilo Ministerstvo vnitra kvůli četným incidentům na fotbalových stadionech, které vážně ohrožují zdraví a majetek občanů, a věřte, že těchto případů je stále dost a přes veškeré snahy policie i pořadatelsko-bezpečnostní služby, FAČR i LFA se nepodařilo pyrotechniku jako doprovodný negativní jev zcela vymýtit.

    Použití pyrotechniky je nebezpečné, zejména v davu lidí na stadionech, kde může svým tepelným i zvukovým působením poškodit zdraví osob, zničit majetek, ale taky vně i uvnitř stadionu je to výtržnost.

    O novelu zákona, v tomto případě hlavně o přísnější postih osob používajících pyrotechniku a výtržníky, zejména z řad chuligánů nebo ultras fotbalových fanoušků, se zasadilo MV ČR i Policie ČR ještě v době, kdy jsem působil na Policejním prezidiu ČR. Pyrotechnika i organizace pořadatelsko-bezpečnostní služby při vstupních prohlídkách na stadion, byla nosná témata tehdejších edukačních školení (RoadShow) Policie ČR/MV ČR/FAČR, výjezdovým způsobem v krajích a na vybraných stadionech právě pro členy SBS, pracovníky správních orgánů, státní zástupce nebo soudce proto, aby i výše trestu byla spíše posouzena na horní hranici postihu z důvodu nebezpečnosti jednání. Jsem rád, že se sankce v přestupkovém jednání zvýšily a věřím, že pokud pracovníci správních orgánů budou přísně sankcionovat výtržníky, jak finančně, tak zákazy vstupu na sportoviště, počet přestupků přirozeně klesne.

    Jaké prostředky používá pořádková policie na stadionech k zajištění bezpečí?

    Policie ČR používá k zajištění bezpečnosti preventivně taktické prostředky. Policie svou přítomností předchází preventivně výtržnictví. Mnohdy fanoušky doprovází po trase na stadion a monitoruje jejich pohyb už z jejich domovského města až na stadión ve městě, kde jejich klub hraje.

    Pokud jsou tato opatření neúčinná a dojde k narušení veřejného pořádku, pak může policie proti výtržníkům použít tzv. donucovací prostředky, a to dle zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky (§ 52). Policista (nebo policisté – pokud se jedná o zákrok pod jednotným velením) je oprávněn použit donucovací prostředek, který umožní dosažení účelu sledovaného zákrokem a je nezbytný k překonání odporu nebo útoku osoby, proti níž zakročuje.

    Vyjmenovat všechny donucovací prostředky a popsat jejich účinky, by zcela jistě přesáhlo rozsah tohoto příspěvku, proto se stručně omezím na výčet těch nejčastěji využitých – tučně vyznačených, a to v přehledové škále všech donucovacích prostředků, které policista/policisté mohou využít v rámci § 52 uvedeného zákona:

    1. a) hmaty, chvaty, údery a kopy,
    2. b) slzotvorný, elektrický nebo jiný obdobně dočasně zneschopňující prostředek,
    3. c) obušek a jiný úderný prostředek,
    4. d) vrhací prostředek mající povahu střelné zbraně podle jiného právního předpisu s dočasně zneschopňujícími účinky,
    5. e) vrhací prostředek, který nemá povahu zbraně podle § 56 odst. 5,
    6. f) zastavovací pás, zahrazení cesty vozidlem a jiný prostředek k násilnému zastavení vozidla nebo zabránění odjezdu vozidla,
    7. g) vytlačování vozidlem,
    8. h) vytlačování štítem,
    9. i) vytlačování koněm,
    10. j) služební pes,
    11. k) vodní stříkač,
    12. l) zásahová výbuška,
    13. m)úder střelnou zbraní,
    14. n)hrozba namířenou střelnou zbraní,
    15. o)varovný výstřel,
    16. p)pouta,
    17. q)prostředek k zamezení prostorové orientace.

    Zřejmě nejmodernějším donucovacím prostředkem proti davu nebo větší skupině osob (protiprávně jednajících fanoušků) je přitom akustické zařízení s dlouhým dosahem (LRAD) viz § 52 písm. b) uvedeného zákona. Tímto donucovacím prostředkem nedisponuje každé krajské ředitelství policie, ale je k vidění při fotbalech a demonstracích zejména v Praze, Brně, Českých Budějovicích. Tento americký výrobek používají policisté v mnoha zemích světa, a proto existuje několik modelů – 1000, 500, RX a X. Výkon mají až 150 decibelů. Takže si umíte představit prostředek, kterému se ne nadarmo v ČR říká slangově „zvukové dělo“.

    Při bližším popisu tohoto relativně nového zařízení ve službách Policie ČR (jen několik málo let) pouze uvedu, že tento je prakticky odolný vůči povětrnostním vlivům, je lehký, má nízkou spotřebu energie a je velmi přenosný. LRAD je v podstatě zaměřený paprsek zvuku. Původně byl navržen tak, aby vydával velmi hlasitý zvuk. Každý, kdo byl v tomto paprsku, uslyšel bolestivě hlasitý zvuk. Tato technika byla původně vytvořena z úplně jiného důvodu. Začala se používat na moři, první použití systému bylo na výletních lodích, k odpuzování pirátů. Později některé lodě amerického námořnictva začaly používat LRAD k odražení útočících sebevražedných atentátů, ale také na aktivní dorozumívací vysílání a výzvy. LRAD může vysílat srozumitelně lidskou řeč víc jak na vzdálenost 1 kilometru.

    Osobně jsem viděl použití tohoto donucovacího prostředku na jednom z prvoligových zápasech v Opavě před čtyřmi roky (obr. č. 1), kde se fanoušci hostujícího celku rozhodli nekoupit si vstupenky a o poločase utkání vtrhnout do prostoru stadionu. Zde se podařilo tento úmysl přerušit a odrazit zákrokem policie právě použitím tohoto zvukového děla a dále nasazením sil a prostředků, které měla policie na místě zákroku.

    Jak bylo řečeno, tento prostředek lze použít i k zřetelnému přenosu informace, v tomto případě např. k výzvám k upuštění protiprávního jednání, jinak bude použito donucovacích prostředků. Jedná se o skvělý prostředek založený na funkci dočasně zneschopňujícího prostředků, který svým způsobem akusticky působí vysílá hlasité zvukové vlny (hluk), při kterém zasažené osoby hovoří o pocitu, který vyvolává silnou dezorientaci, pocit na omdlení, křeče a silné vibrace zastavující Váš pohyb proti zdroji zvuku. Jeden americký novinář ve svém novinovém článku popsal tento pocit v tom smyslu, že „mozek se cítí, jako by vibroval v misce želé na stole.“ 

    Jak se má zachovat člověk, který se neočekávaně, například ve vlaku nebo na ulici, potká s chuligány, výtržníky? 

    Neprovokovat, chovat se přirozeně, nevěnovat jim pozornost, nepouštět se do diskuze, srovnávat výsledek utkání a výkon družstev apod. Zejména chuligánské skupinky často čekají na impuls k potyčce! Pokud máte na sobě propriety jiných fotbalových klubů, zejména klubu soupeře, pak tento módní doplněk nejlépe ukrýt, aby se nestal prostředkem kriminálního činu (např. ublížení na zdraví, krádež na osobě, loupež).

    Děkujeme za rozhovor! Andrea Novotná

  • Dokumentární filmy ČT zachycují výpovědi lidí, kteří prošli domácím násilím, nejnovější díl bude zaměřený na děti

    Dokumentární filmy ČT zachycují výpovědi lidí, kteří prošli domácím násilím, nejnovější díl bude zaměřený na děti

    Česká televize (ČT) uvedla v roce 2016 první dokument Z lásky nenávist, který přináší autentické výpovědi žen, jež zažily za zavřenými dveřmi svých domovů nesnesitelné psychické i fyzické týrání. V dalších letech následovalo pokračování týkající se mužů a seniorů. Aktuálně připravuje nový díl věnovaný dětem. Dokument otevírá otázku týrání s důrazem na celé sociální okolí obětí, jejich rodiny a celospolečenské podhoubí a má za cíl varovat další možné oběti, případně jim ukázat cestu z potíží. ČT proto hledá dospělé, kteří jako děti zažívali násilí v rodině a nebojí se o svém příběhu vypovídat před kamerou.

    Společností v České republice současně rezonují slova nového ministra, který tvrdí, že je třeba rozlišovat násilí nepřiměřené a dlouhodobé a akt fyzického násilí, kdy rodič použije pohlavek třeba jen několikrát za život k vymezení mantinelů a nechce po vzoru jiných států zákonem výslovně zakázat fyzické trestání dětí.

    „Podle výzkumu zadaného Asociací pracovníků intervenčních center ČR v roce 2015 je v České republice obětí domácího násilí každá šestá žena a každý dvaadvacátý muž. Necelá polovina žen a téměř 40 % mužů někdy přišlo s domácím násilím do styku, ať už jako oběť, násilník, svědek či jako ten, kdo zaznamenal případ domácího násilí z doslechu,“ uvádí ČT, která se rozhodla vytvořit sérii dokumentárních filmů poukazujících na jeden z problémů současné společnosti. Dokumenty zachycují výpovědi lidí, kteří prošli domácím násilím a otevírá otázku týrání s důrazem na celé sociální okolí obětí, jejich rodiny a celospolečenské podhoubí.

    V tuto chvíli startuje natáčení čtvrtého dílu tohoto cyklu a na něm spolupracuje Centrum LOCIKA v roli odborného garanta. Nejnovější díl bude zaměřený na násilí na dětech – budou v něm vypovídat dospělí, kteří jako děti zažívali násilí v rodině.

    “Jsme velmi rádi, že se můžeme na natáčení dokumentu podílet. Je to velmi důležitý počin, protože to, jakým způsobe zpracovává trauma společnost, je přímo ovlivněno existencí příběhů lidé, kteří prožité násilí dobře zvládli. Dokument přináší lidem, kteří možná podobnou věc řeší, naději, že je možné s traumatem vyjít na světlo, vyjít z něj posílen. Dává lidem ujištění, že v tom nejsou sami a že je důležité o tom ve společnosti mluvit. Samozřejmě je také důležité, že dokument vůbec otevírá téma, co to násilí v rodině je, jak lidem ubližuje a proč je důležité ho u dětí řešit”, uvedla Petra Wünschová, ředitelka Centra LOCIKA.

    Video k výzvě pro natáčení ke zhlédnutí zde.

    Již hotové dokumenty z toho cyklu můžete zhlédnout na ivysílání České televize.

    Současně Českou republikou rezonuje rozhodnutí nového ministra Marian Jurečka: „Pohlavek dítěti může vymezit hranice, nechci ho rodičům zakazovat.“

    Nový ministr Marian Jurečka se chce podle svých slov soustředit na oblast rodiny. Zmiňuje proto zatraktivnění částečných úvazků, naopak nechce po vzoru jiných států zákonem výslovně zakázat fyzické trestání dětí. V rozhovoru pro Aktuálně.cz vysvětluje, že sám je rád, že od rodičů v pravý okamžik facku dostal.

    „Jako táta pěti dětí si myslím, že dát do zákona ustanovení, které říká, že rodič ve výjimečné situaci nemůže v rámci výchovy vůbec dát pohlavek nebo takzvaně lepnout jednu na zadek, není správné. Je zásadní umět odlišovat, co je násilí nepřiměřené a dlouhodobé a co je akt, který rodič použije třeba jen několikrát za život k vymezení mantinelů,“ dodal pro Aktuálně.cz Jurečka.

    Místo zákona o definování přijatelného fyzického trestu se domnívá, že „život píše různé příběhy a máme tu soudy, které mají rozhodovat v různém kontextu situace.“

    Celý rozhovor si můžete přečíst zde.

    Jaký tábor zastáváte Vy? Máte pocit, že od pocitu, že pohlavek je čas od času v pořádku, může dojít až ke zmíněnému dlouhodobému násilí v rodině? Zkušeností podpořené názory se nejspíše dozvíme právě v novém chystaném dokumentu ČT.

    Zdroj: centrumlocika.cz, ceskatelevize.cz, aktualne.cz; JM

  • Výcvik aktivních záloh vás posune a zocelí.

    Výcvik aktivních záloh vás posune a zocelí.

    Bezpečnostní problém Evropy je migrace, Lukašenko nás vydírá, říká Tomáš Zdechovský.

    Europoslanec Tomáš Zdechovský (KDU-ČSL) se řadí mezi nejaktivnější politiky na půdě Evropského parlamentu, často komentuje a řeší i bezpečnostní témata. A činorodý je i mimo Brusel. Před necelými dvěma lety se například zúčastnil výcviku aktivních záloh. O náročném vojenském drilu i o mezinárodní migraci poskytl rozhovor redaktorce Andree Novotné.

    Před víc jak rokem jste absolvoval vojenský výcvik aktivních záloh. Proč jste se k tomu rozhodl?

    Chtěl jsem to udělat už dlouho. Moji pradědečkové byli legionáři, sloužili v 1. světové válce a můj dědeček byl také v armádě až do roku 1949, než ho komunisté vyhodili. Sloužit vlasti je pro mě čest, i proto jsem vstoupil do politiky. Osobně považuji za mou povinnost nabídnout své dovednosti a schopnosti naší zemi.

    Co vše je součástí výcviku? Co Vás nejvíc bavilo a co Vám naopak dělalo největší potíže?

    Po několik týdnů jste zavření ve výcvikovém středisku, jste izolovaní od rodiny a přátel. Omezený přístup máte také k počítači nebo telefonu. Trénink byl skutečně náročný, bylo to hodně o vlastním odhodlání, výdrži i pokoře. Je to skvělá cesta k sebepoznání, ke zlepšení fyzické kondice i získání nadhledu k mnoha věcem. Prostě na vojně řadu věcí neřešíte.

    Je něco, co Vás na výcviku překvapilo?

    Disciplína. Je jedno, jestli jste v civilu významný manažer, politik nebo třeba učitel. Pro všechny platí stejná pravidla, bez výjimky. A to je dobře. Prostě vojín jako vojín.

    Kolik lidí v průběhu „odpadlo?“

    Více jak třetina. Není to žádná legrace, člověk se musí v některých chvílích prostě kousnout a překonat se. Je to náročné jak po fyzické, tak i psychické stránce. Pochopitelně byste měli být dobře fyzicky připravení, ale hlava je neméně důležitá.

    Měl jste taky chuť to někdy vzdát?

    Párkrát jsem si říkal, jestli to mám zapotřebí, ale pak jsem se vždycky hecnul. Ve svých 40 letech to bylo pro mě náročnější než pro 25letého kluka. Ale i to je výzva, srovnávat se s mladšími. Když jim stačíte, hřeje vás to u srdce. Říkáte si, že ještě rozhodně nepatříte do starého železa. Přípravou na výcvik jsem zhubl zhruba 14 kilo, takže i z fyzického hlediska jsem se cítil skvěle.

    Co jste se o sobě během výcviku dozvěděl? Co jste si odnesl do běžného života?

    Vše se dá zvládnout, když člověk chce. Je to o pokoře, o překonávání překážek. Zároveň jsem poznal spoustu zajímavých lidí, se kterými jsem navázal přátelství.

    Aktivní zálTomáš Zdechovskýohy se jeví jako dobrá alternativa povinné vojenské služby. Přesto si dnes mnoho lidí myslí, že mladým mužům vojna chybí, s proto jsou změkčilí a rozmazlení. Jaký na to máte názor Vy?

    Výcvik má spoustu pozitiv a doporučuji to určitě každému. Tam člověk pozná své limity. Život je o překonávání překážek a tady jich musíte zdolat nespočet. Posune vás to, zocelí. Fyzicky i psychicky. Netvrdil bych, že jsou dnešní mladí změkčilí, ale spoustě určitě chybí řád a disciplína. Výcvik v AZ by jim určitě prospěl.

    Teď zpět k vaší hlavní práci europoslance: Co nyní, na sklonku roku 2021 vidíte z evropského hlediska jako největší bezpečnostní problém?

    Nelegální migrace představuje v tuto chvíli asi největší bezpečnostní riziko. V těchto dnech vidíme davy lidí u polských hranic. Běloruský prezident Lukašenko je nechává nekontrolovatelně proudit skrz svou zemi směrem do zemí EU. Je to jeho odplata za to, že dlouhodobě jako EU upozorňujeme na jeho autoritářský režim, který vězní politické odpůrce. Problémy hlásí ale také pobaltské státy. Očekávám, že situace bude eskalovat. Lukašenkovi ale nesmíme ustupovat.

    Jak tento problém řešíte?

    Jedním z možných řešení jsou ploty na hranicích se zeměmi, které nejsou součástí EU. Bohužel se to zdá v tuto chvíli jako nejefektivnější možnost. Bez silných vnějších hranic bude Lukašenko vydírat Evropu stejně, jako to zkoušel Erdogan přes Řecko. Měli bychom okamžitě rozšířit sankční seznam, který by zahrnoval společnosti a lidi zapojené do těchto pašeráckých operací. Já jsem zastáncem toho, že nelegální migraci musíme řešit v místech, odkud lidé odcházejí. Motivovat a pomáhat státům mimo EU, aby imigranty udržely na svém území. Pokud z těchto zásad slevíme, pak můžeme očekávat obrovský a nekontrolovatelný příliv migrantů do Evropy.

    Tomáš ZdechovskýMáme novou vládu. Jaký byste jí radil postup ohledně vztahu k Evropské unii? Jaké aspekty prohloubit a co naopak napravit?

    Musíme si napravit reputaci po vládě Andreje Babiše. Odcházející premiér nám v mnoha věcech uškodil, jeho střet zájmů rezonoval v posledních letech v Evropské komisi i parlamentu. Nová vláda musí být aktivní, nebát se zvedat témata, která jsou důležitá pro Českou republiku. Jedním takovým bude bezesporu prosazení jádra jako „zeleného“ zdroje. Pro budoucího premiéra tohle musí být krok číslo jedna. Naše země nemůže pouze sázet na obnovitelné zdroje. Velkou příležitost vidím také v českém předsednictví, které nás čeká na začátku července. To nesmíme podcenit.

    Děkuji AN

  • „Ženy jsou na úrovni velení rovnoprávnými partnery mužů.“

    „Ženy jsou na úrovni velení rovnoprávnými partnery mužů.“

    Security Guide oslovil historicky druhou českou generálku, profesorku Zuzanu Kročovou. Podělila se o zkušenosti z armádního a vědeckého prostředí. Proč si nevšímá rozdílů mezi muži a ženami? A jak si vede česká armáda v oblasti výzkumu biologických zbraní? I o tom je tento rozhovor…

    brig. gen. prof. RNDr. Zuzana Kročová, Ph.D. se narodila 9.9.1960 v Novém Městě na Moravě. Vystudovala Přírodovědeckou fakultu dnešní Masarykovy univerzity, obor fyzikální chemie. V roce 1993 nastoupila na Vojenskou lékařskou akademii, která se v roce 2004 transformovala na Fakultu vojenského zdravotnictví Univerzity obrany. Od roku 2014 zastává pozici vedoucí Katedry molekulární patologie a biologie.

    V roce 2006 vstoupila do profesionální armády. 29. července 2020 byla jmenována prezidentem republiky Milošem Zemanem do funkce rektorky-velitelky Univerzity obrany na funkční období od 1. srpna 2020 do 31. července 2024. 8. května 2021 jím byla jmenována do hodnosti brigádní generálky.

    Vystudovala jste Přírodovědeckou fakultu Masarykovy univerzity, poté jste pracovala na Vojenské lékařské akademii, nynější Fakultě vojenského zdravotnictví Univerzity obrany. Co vás lákalo na biologii a armádě?

    Na Přírodovědecké fakultě jsem začala studovat chemii, ale v prvním roce studia jsem přestoupila na obor fyzikální chemie, který mě více přitahoval a ve kterém jsem mohla lépe uplatnit svoje schopnosti. Po studiu jsem několik let pracovala v laboratoři Plemenářského podniku a v roce 1993 jsem nastoupila jako vědecký pracovník na Vojenskou lékařskou akademii v Hradci Králové. Na specializovaném pracovišti v Těchoníně jsem se jako fyzikální chemik zabývala měřením bioaerosolů. Po absolvování postgraduálního studia na Ústavu imunologie Lékařské fakulty Univerzity Palackého v Olomouci se moje vědecká dráha začala orientovat směrem k infekční biologii. Přestup z místa civilního pracovníka na vojenskou pozici z reorganizačních důvodů krátce po transformování lékařské akademie na Fakultu vojenského zdravotnictví Univerzity obrany byl pro mě velkou výzvou. Přestup do armády spojený s vykonáním základního vojenského výcviku jsem zvládla velmi dobře, i když už mi dávno nebylo dvacet let, jak tomu bývá u uchazečů, kteří vstupují do armády.  Jako vojákyně jsem začala pracovat na vedoucích pozicích, především na pozici vedoucí katedry molekulární patologie a biologie.

     Vaší specializací je molekulární patologie a biologie. Můžete čtenářům-laikům vysvětlit obsah tohoto oboru? Na čem konkrétně jste vědecky pracovala?

    Molekulární patologie a biologie na naší katedře je zaměřena na studium vysoce nebezpečných bakteriálních agens a toxinů, potencionálně zneužitelných pro bioterorismus. Ve své vědecké práci jsem se zabývala projekty založenými na detekci, identifikaci a dekontaminaci těchto biologických agens. V realizovaných projektech základního výzkumu jsem studovala časnou imunitní odpověď organismus po infekci intrabuněčnými bakteriemi. Jako expert na ochranu a boj proti biologickým agens jsem pracovala v několika odborných panelech NATO pro oblast ochrany proti zbraním hromadného ničení.

     V roce 2020 jste se stala první rektorkou Univerzity obrany. Kolik jste měla soupeřů? Jaké byly vaše první kroky ve funkci?

    brig. gen. prof. RNDr. Zuzana Kročová, Ph.D.Ve volbě na nového rektora univerzity byli čtyři kandidáti. Skutečnost, že jsem byla zvolena v prvním kole pro mě byla potěšující a současně velkým závazkem nejen těm, kteří mi odevzdali hlas, ale všem příslušníkům školy. Mým hlavním cílem bylo změnit vnitřní atmosféru na univerzitě. Naplnění tohoto cíle je pro mě nejdůležitějším úkolem a od prvních dnů ve funkci uskutečňujeme s mými spolupracovníky řadu kroků, které postupně vytvoří lepší pracovní podmínky pro práci učitelů, vědeckých pracovníků, studentů i administrativních pracovníků. Řada přijatých opatření již zlepšila situaci uvnitř školy. Usilovně pracujeme na lepším nastavení vnějších pravidel fungování univerzity. Jsme státní vojenskou školou, na kterou se vztahují zákony a předpisy týkající se resortu ministerstva obrany a současně zákon o vysokých školách. Tyto dvě skutečnosti je někdy velmi obtížné skloubit. Hledáme právní cesty k zabezpečení hlavního poslání UO – kvalitně vzdělávat naše studenty dle požadavků Armády ČR a současně být lídry v obranném výzkumu, na národní úrovni a ve vybraných oblastech i té mezinárodní. Už se podařilo udělat velký kus práce, ale ten mnohem větší je ještě před námi. V našem funkčním období se jistě nepodaří vše dokončit, ale chtěla bych opatření vedoucí správným směrem alespoň nastartovat.

    Setkala jste se někdy s pochybnostmi ohledně svých schopností proto, že jste žena?

    Nesetkala. Upřímně řečeno, těmto názorům ani nevěnuji pozornost. Myslím, že není nutné dělat rozdíly mezi muži a ženami.  Přála bych si, aby se po skončení mého funkčního období vzpomínalo především na pozitivní změny, které jsem uskutečnila nebo vytvořila podmínky pro jejich další rozvoj. To se týká jak oblasti kultury vnitřního prostředí, stabilizování či akreditace nových studijních programů, rozvoje vědecko-výzkumné činnosti či mezinárodních vztahů, ale i posílení hrdosti všech příslušníků školy a jejich absolventů na jejich alma mater.

     Generálkou Vás jmenoval prezident Miloš Zeman v květnu tohoto roku. Po Lence Šmerdové jste tak druhou brigádní generálkou české armády. Jak hodnotíte počet žen v armádě a způsob, jakým se k nim přistupuje?

    Když jsem kandidovala na rektorku univerzity, nebylo mým cílem získat hodnost generálky. Ta je spjatá s pozicí rektora Univerzity obrany. Nicméně jmenování generálkou byla pro mě velká čest a vlastní akt převzetí generálské hodnosti na Pražském hradě z rukou pana prezidenta byl pro mě velmi významný okamžik. Již při mém vstupu do armády jsem si slíbila, že pokud se stanu profesionálním vojákem, chci se aktivně podílet na zvyšování schopností Ozbrojených sil České republiky.

    Počet žen v ozbrojených silách České republiky je skoro 13% , což ji řadí nad průměr států NATO. Tento poměr se bude postupně zvyšovat právě vyšším podílem absolventek Univerzity obrany, který v posledních letech činí přes dvacet procent absolventů. Nabízíme stejné možnosti vzdělání a následného uplatnění ve vojenské kariéře. A skutečnost, že česká armáda má již dvě generálky, může pozitivně přispět při rozhodování žen, jestli do armády vstoupit.

     Co si myslíte o kvótách pro ženy?

    Přes řadu objektivních překážek se otevírají stále větší možnosti kariéry žen v armádě. Vedle dvou generálek již dnes mnoho žen – vojákyň zastává významné a odpovědné funkce v armádě. Nemyslím si, že kvóty pro ženy vyřeší případné problémy. Je třeba postupně pracovat na vytváření skutečných podmínek a předpokladů, aby ženy mohly skloubit rodinné závazky s vojenskou kariérou.

     Teď otázka k vašemu vědnímu oboru: Co mezinárodní bezpečnost a biologické zbraně? Je důvod se obávat, že některé země je vyvíjejí a mohou použít?

    brig. gen. prof. RNDr. Zuzana Kročová, Ph.D.Přestože se mezinárodní bezpečnostní prostředí v posledních letech zhoršuje, je důležité připomenout, že Armáda České republiky je v rámci NATO připravena a specializována na oblast ochrany proti zbraním hromadného ničení, která zahrnuje i ochranu proti případnému nebezpečí biologických zbraní. V naší vědecké práci se této oblasti na univerzitě věnujeme velmi podrobně a máme již řadu zajímavých výsledků v oblasti detekce a dekontaminace biologických agens, které byly zavedeny do praxe útvarů Armády ČR.

     

     Co byste poradila ženám, které chtějí uspět v oborech, kde dominují muži?

    Vojenské povolání dávno není výlučná doména mužské části populace. Počet žen v Armádě ČR se postupně zvyšuje především v kategorii důstojnického sboru, pro který Univerzita obrany vzdělává a připravuje své absolventy. Ženy projevují přirozeně zájem o studium lékařských specializací, manažerských odborností, ale zvyšuje se zájem žen o studium i velitelských a technických specializací, zejm. v oblasti kybernetické bezpečnosti a elektrotechniky. Máme tedy studentky průřezově ve většině studijních programů. Nastavený systém individuální podpory během studia a týmový přístup vytváří všechny předpoklady pro to, aby naše studentky zvládly i obtížnějších části studia a výcviku. Z vlastní zkušenosti musím říct, že dívky a ženy jsou schopné být na úrovni velení rovnoprávnými partnery mužů.

  • Seriál o úspěšných ženách v oboru bezpečnosti pokračuje. Tentokrát přinášíme rozhovor s mluvčí HZS Královéhradeckého kraje, poručnicí Martinou Götzovou.

    Seriál o úspěšných ženách v oboru bezpečnosti pokračuje. Tentokrát přinášíme rozhovor s mluvčí HZS Královéhradeckého kraje, poručnicí Martinou Götzovou.

    Čím jste chtěla být jako malá? Měla jste pro dívku netypické zájmy?

    Když jsem byla malá, ani mě nenapadlo, že bych mohla někdy pracovat u hasičů. Vzpomínám si, že jsem měla typické sny o budoucím povolání: Chtěla jsem být buď učitelka nebo lékařka. Myšlenka studovat medicínu se mě držela ještě na začátku střední školy, ale nakonec jsem se vydala směrem humanitních studií. Po gymnáziu jsem studovala žurnalistiku a politologii.

    Jak jste se dostala k hasičům?

    Před nástupem k hasičskému záchrannému sboru jsem působila jako tisková mluvčí Královéhradeckého kraje. V některých aspektech jsem měla k oblasti už z této pozice blízko. Kraje s krajskými bezpečnostními složkami spolupracují a svou nezastupitelnou roli mají v oblasti krizového řízení. Když se pak naskytla možnost ucházet se o místo tiskové mluvčí hasičů, vzala jsem to jako novou životní výzvu. O „hasičině“ jako takové jsem příliš nevěděla, ale zato jsem znala novinářské prostředí a principy, jak má tiskový mluvčí pracovat. Pak už mi nezbývalo nic jiného než projít intenzivním zácvikem v oboru. Naštěstí mě ještě pořád baví učit se nové věci. A u hasičů mě toho nového čekalo a stále čeká, požehnaně.

    Náplň práce mluvčí je v zásadě stejná ve všech oborech. Jsou ale aspekty, ve kterých se liší? Včem je jiné pracovat pro státní samosprávu a pro HZS?

    Pozice tiskového mluvčí bezpečnostního sboru je ve služebním poměru, už tento fakt představuje určitá specifika. A to nemluvím pouze o uniformě. Stejně jako každý příslušník jsme vázáni služebním slibem a pravidly, která vyplývají ze služebního zákona.

    Naše práce je o velké zodpovědnosti. Pracujeme často s velmi citlivými informacemi, se kterými musíme nakládat podle psaných pravidel legislativy i podle těch nepsaných pravidel etiky. Pokaždé, když informuji o nějaké mimořádné události, ať už se jedná o dopravní nehodu, požár nebo jiný typ zásahu, je za tím i nějaký lidský příběh účastníků, kterých se dotýkala. Někdy to nejsou příběhy šťastné, o to větší odpovědnost cítím. Zároveň to považuji za poslání v tom ohledu, že upozorněním na některé případy můžeme oslovit širší spektrum lidí, kteří se pak budou snažit vzniku mimořádných událostí předcházet.

    Co si na vaší práci užíváte a co naopak snášíte hůř?

    Co si na své práci užívám a co mě naplňuje, je fakt, že mám tu čest mluvit za partu velmi obětavých lidí, hasičů, kteří se při své práci často vystavují velkému riziku, aby pomohli druhým. A s tím chodím do práce každý den. Baví mě i ta skutečnost, že ač máte naplánovaný celý den, všechno může být nakonec jinak. Určitě nelze říct, že by to byla stereotypní práce.

    A naopak, někdy může mít člověk horší pocit, když komunikuje mimořádné události, které končí tragicky. Takové situace nemohou být příjemné nikomu. Na druhou stranu, i to naše práce přináší. Musíme se s nimi umět vyrovnat.

    Hasičské prostředí je převážně mužská doména. Jak vás muži přijali mezi sebe?

    Hasičské prostředí je sice převážně mužská doména, ale neřekla bych, že ženy by mohly mít problém zapadnout. I leckterý muž by s tím mohl mít problémy. Je to spíš o charakterových vlastnostech. Pokud se vám podaří vybudovat si vzájemnou důvěru, prokážete schopnost táhnout za jeden provaz, a především, to mám na hasičích nejraději – naučíte se být i ve vypjatých situacích nad věcí a disponujete smyslem pro humor, pak je to na nejlepší cestě. V tomto ohledu jsem snad zapadla.

    Měla jste někdy pocit, že musíte pracovat usilovněji, nebo něco dokazovat, protože jste žena?

    Možná jsem měla doposud ve své profesní kariéře štěstí na lidi kolem sebe, ale doposud jsem nikdy nebyla do takové pozice stavěna. Pokud chci někomu něco dokázat, pak jen sama sobě.

    Jak vypadá váš běžný den?

    Na naší práci je nejlepší, že žádný den není zcela běžný. Ráno však většinou odstartuji sepsáním svodky událostí za předchozí den, tento pravidelný informační servis je zasílán zástupcům médií. K mé náplni práce patří správa webových stránek a také všech sociálních sítích HZS Královéhradeckého kraje, kde naši zásahovou a preventivně výchovnou činnost komunikujeme. Standardně zodpovídám novinářské dotazy, chystám podklady pro články a vyjádření. Pokud pak dojde k nějaké mimořádné události, kde se předpokládá přítomnost médií, vyjíždím v rámci operačního řízení na místo zásahu. Z toho se pak někdy může vyklubat i několikahodinová záležitost a pracovní den končí třeba až o půlnoci.

    Samozřejmostí pak je, že jsem prakticky neustále na příjmu na mobilním telefonu. Nedá se říct, že by to byla práce, kterou po uplynutí pracovní doby vypouštíte z hlavy.

    Jaká byla nejtěžší situace, kterou jste komunikovala?

    Nejtěžší situace bývají ty, které se nás nějakým způsobem obzvlášť blízko dotýkají. Tak tomu bylo i v mém případě. Nejtěžší momenty pro mě osobně doposud byly ty, kdy jsem musela komunikovat úmrtí našich kamarádů a kolegů, hasičů.

     Co si myslíte o kvótách pro ženy?

    Sama za sebe mohu říct, že nejsem přílišným zastáncem povinných kvót za předpokladu, že je ke všem přistupováno stejně a všem je měřeno stejným metrem.

    Co byste poradila ženám, které chtějí uspět mezi muži? 

    V prvé řadě bych nám všem přála, abychom působily v natolik uvědomělém a zdravě uvažujícím kolektivu, aby fakt, že jsme ženy, nebyl ani přitěžující, ani polehčující okolností. Pak už je to o zdravém sebevědomí, vzájemném respektu a toleranci.

    Ptala se Andrea Novotná

  • Veronika Pavlova je podnikatelka, která založila speciální bezpečnostní službu inspirovanou Izraelem. V oblasti bezpečnosti má mnoho dalších plánů, třeba v ochraně žen nebo s válečnými veterány…

    Veronika Pavlova je podnikatelka, která založila speciální bezpečnostní službu inspirovanou Izraelem. V oblasti bezpečnosti má mnoho dalších plánů, třeba v ochraně žen nebo s válečnými veterány…

    Jak jste se dostala k bezpečnostní problematice?

    Již v mladém věku jsem se zajímala spíše o armádu, zbraně a bojové sporty než o panenky. Jsem individualista. Nikdy jsem ale nevyhledávala souboj jako takový, vždy jsem se spíš snažila konflikt odvrátit slovně. Dělám to pořád: komunikuji s lidmi.

    Můj bývalý manžel pracoval jako novinář v zemích východního bloku, což znamenalo věčné stěhování. Většinu času jsem s dětmi trávila v cizině sama, takže jsem pro ně byla ta statečná a nebojácná. V té době vznikal můj nápad na protection service, na kurzy sebeobrany a celkově na bezpečnost. Žili jsme střídavě v zemích buď těsně po převratu nebo po válce. Pro matku 3 dětí byla bezpečnost na prvním místě. Hodně jsem se o bezpečnosti naučila i v mezinárodních školách které naše děti navštěvovaly. Za úplně nejlépe zabezpečené školy považuji školy, které spadají pod americkou vládu international school. Mají jeden z nejlépe vypracovaných postupů při teroristickém útoku, při útoku aktivního střelce… Děti jsou disciplinované, ví přesně, co mají dělat, a všichni zaměstnanci počínaje uklízečkou až po ředitele školy, mají přesně dané pokyny. Moje děti zažily několik lockdown alarmů na školách. Samozřejmě měly strach, ale naučily se to vnímat jako samozřejmost. Prostě jsou věci, které se dějí, a abych přežil, musím dodržovat pravidla. Toto je taky jeden z mých mnoha projektů tady v Čechách: bezpečnost na školách. Děti i učitelé jsou v budovách, které nejsou bezpečné, nejsou zabezpečené proti vniknutí nebezpečné osoby, nemají zabezpečené úkryty nebo žádné úkryty. Nechápu proč se koná osvěta o bezpečné škole, když ta samotná budova není bezpečná.

    Neříkám, že se to bude dít pravidelně a v častých intervalech, ale stát se to může a nikdo na to není připraven. Co je velice smutné. Jsem ráda, že mám již dospělé děti dobře vycvičené.

    Založila jste a vedete firmu Shtarkeyt. Co vše děláte a pro koho jsou vaše služby vhodné?

    Moje firma Shtarkeyt je jako další dítě. Je to společnost, která bylo dlouho jenom v mém srdci, než se stala skutečností.  Do firmy jsem se snažila zahrnout opravdu všechny služby, které jsou v bezpečnostním oboru. Od detektivních služeb, osobních strážců až po speciální záchranné mise. Máme taky službu pro ochranu novinářů a speciálně vycvičené ženy jako osobní ochranu určenou pro ženy a děti na Blízkém východě.

    Naše služby jsou pro každého. Každý někdy potřebujeme pomoc. Když vím, že moje cesta do ciziny není bezpečná, tak je logické si objednat služby osobní ochrany.  Dále dokážeme udělat na míru speciální výcvik pro osobní strážce, speciální jednotky, ale i pro civilisty.

    V poslední době se jako trend pořádají kurzy coby zážitkové odpoledne. Dorazíte na střelnici, dostanete na výběr zbraně, vystřílíte pár zásobníků, uděláte si nádherné fotky na Instagram a jedete domů. Nevím, k čemu tyhle kurzy jsou, nemají žádný výukový smysl.  Fotku na Instagram si můžete udělat i při profesionálně vedeném kurzu a v mnohem lepší kvalitě. 

    Jak byste se popsala? Máte například nějaké vlastnosti, které pro ženu nejsou typické, a které vám pomáhají se v oboru prosadit?

    To je otázka spíš pro lidi, kteří mě znají. Můj dobrý přítel mi jednou řekl, že mám mužskou logiku. To je určitě dobrá věc pro práci v oboru bezpečnosti a není typická. Jinak mám typické ženské vlastnosti, dělám vícero věcí najednou, neustále se bojím o své děti, ráno uvažuji, co uvařit…

    Co považujete za své největší životní vítězství?

    Určitě rozvod. Pro mě to bylo opravdu vítězství, rozhodnout se a odejít. Samozřejmě děti a nejbližší rodina, ale tak to má každá matka.

    Netajíte se tím, že jste židovka. Jak na tuto informaci lidé reagují?

    Netajím se tím. U mě se to ani nedá utajit. Mám tetování na rukách v hebrejštině a na prstu levé ruky ještě Davidovu hvězdu.  V tomto oboru je ale tetování normální, vlastně kromě České republiky. Kdybyste viděla, jaké tetování mají žoldáci… A já vlastně ani nechápu, proč bych se měla tajit tím, že jsem židovka. Každý máme nějaké DNA po předcích, nevybrala jsem si ho, ale musím se naučit s tím žít. Když má někdo problém se mnou a nebudu mu sympatická, tak mu nebudu sympatická ani jako nežidovka. A lidi na mě reagují normálně, samozřejmě když jsem na Blízkém východě, tak neprovokuji a nemám na sobě tílko, ale košili nebo mikinu. Nikdy se nesnažím porušovat pravidla dané krajiny a naučila jsem to i své děti.

    Měla jste někdy pocit, že musíte pracovat více nebo usilovněji, abyste došla uznání, a to jen proto, že jste žena?

    Nikdy jsem neměla pocit, že jako žena mám těžší podmínky pro uznání. Nejsem feministka, nikdy jsem nebyla. Nemám problém požádat o pomoc, když ji potřebuji. Ale taky ráda pomohu, když mě někdo o pomoc požádá. Když něčemu nerozumím nebo nevím odpověď, tak to řeknu. Mám kolem sebe muže, opravdové muže, nesnažím se být jedna z nich. Jsem ráda ženou a ráda toho využívám.

    Vaší vizí je vybudovat Self-defense academy pro muslimské ženy a dívky. O co tam přesně půjde?

    Mojí vizí je vybudovat akademii pro všechny ženy. Sama jsem během manželství byla psychicky týraná manželem, naštěstí jsem našla odvahu odejít a ukončit to. Je mnoho žen, které to neumí a jsou v mnohem horším postavení, než jsem byla já.

    Ohledně muslimských žen a dívek, tak to jsou ženy, o které se nikdo moc nezajímá. Pádem Afghánistánu se strhla šílená vlna pomoci bývalým tlumočníkům pro spojenecké armády NATO. Chápu to a jsem za tuto pomoc ráda. Sama jsem organizovala pár záchranných akcí, ale ne všichni můžou odejít z krajiny, a ne každý odejít chce. Pro tyto lidi, a hlavně pro ženy není žádná pomoc. Proto jsem se začala zajímat o problém sexuálního obtěžovaní a fyzického násilí na ženách na Blízkém východě.

    Také máte v plánu zaměřit se na armádní veterány. Co s nimi chystáte?

    Váleční veteráni jsou ve většině vyspělých zemích uctívaní jako hrdinové. V České republice jim nikdo nevěnuje pozornost. Jsou to vojáci s výcvikem, prošli si misemi, takže jsou profesionálové. Ráda bych s nimi spolupracovala. Ale je to moje další vize, která je na samém začátku. Když si uvědomíte, že Armáda ČR prodává armádní psy z K9 za poplatek 500 Kč, jak se asi chová k armádním veteránům?

     Jak ze svého pohledu vidíte bezpečnostní situaci v ČR? Co je zde největší problém?

    Ten klid v lidech. Vidím, jak si říkají: „Nám se nic nestane, žijeme v zemi, kde je mír.“  Lidi nemají základní výcvik na přežití v přírodě, základy používaní zbraní, podání první pomoci. Nechápu, proč se zrušila na školách branná výchova.

    Nejméně jednou za rok formou cvičného požárního poplachu se prověřuje účinnost opatření uvedených v požárních poplachových směrnicích. Proč nemáme i cvičení proti aktivnímu střelci, proti teroristickému útoku? Pak je tady velký problém v bezpečnosti na školách, v nemocnicích. Lidé budou více agresivní, budou mít existenční problémy. Tady se nebavíme o teroristech z ISIS, ale o našich spoluobčanech, kteří jsou schopni ublížit stejně rychle a tvrdě.

    Co byste poradila ženám, které se chtějí prosadit v mužském světě? 

    Nevzdávejte se.  Neměňte se.  Zůstaňte, jaké jste. Zůstaňte ženami.

    Stay safe!

    Děkuji za rozhovor! Andrea Novotná

     

     

  • Security Guide přináší rozhovory s úspěšnými ženami v bezpečnostním oboru. Dnes odpovídá inspektorka Oblastního inspektorátu práce v Ostravě a bývalá policistka Petra Vrtalová.

    Security Guide přináší rozhovory s úspěšnými ženami v bezpečnostním oboru. Dnes odpovídá inspektorka Oblastního inspektorátu práce v Ostravě a bývalá policistka Petra Vrtalová.

    Dvacet let jste strávila u Policie ČR. Čím jste se tam zabývala?

    Ano, dvacet let jsem byla policistkou pořádkové služby Policie ČR, kdy jsem po absolvování základní odborné přípravy na Střední policejní škole v Holešově začínala v oblasti hlídkové služby. Stejně tak, jako všichni policisté a policistky. Výkon hlídkové služby, tzv. „služby na ulici“, byl pro mě skvělou školou a startem pro další období fungování v policejní práci. Na tomto místě děkuji všem bývalým kolegům, kteří mě policejnímu „řemeslu“ naučili. Pořádkové službě jsem zůstala věrná po celou dobu trvání mého služebního poměru, v posledních letech před mým odchodem od policie jsem se věnovala i majetkové trestné činnosti s určitým specifikem v oblasti krádeží na osobách či vloupání do vozidel, objektů apod. Pořádková služba, jakožto uniformovaná složka policie, je službou v terénu, kde se musíte naučit adekvátně reagovat na různé situace. Jste v první linii. V takových případech je potřeba rychle se rozhodovat a jednat, a ve zvlášť vypjatých situacích mnohdy i zapomenout na to, že jste žena. Jsem dodnes hrdá, že jsem mohla být součástí české policie, a i po odchodu do civilu (k 1.11. letošního roku je to 5 let), se stále cítím být její součástí. Srdcem i duší jsem stále policistkou. Obezřetnost, opatrnost, postřeh, ale i pokora, ve mně zůstanou napořád.  Věřím, že mi dají za pravdu i další kolegové, „policisté ve výslužbě“.

    Co Vás k policii táhlo? Měla jste nějaké vzory?

    Původní profesí jsem zdravotní sestra, avšak cca v 19 letech jsem pocítila potřebu radikální změny. Tím nechci říct, že volba mé původní profese byla špatná, nicméně je jiné rozhodovat se o profesním směřování ve věku, kdy opouštíte základní školu, nebo o pět let později, kdy jste již někde jinde. Částečně mi byl inspirací člen mé širší rodiny, který byl dlouhá léta šéfem kriminalistické techniky v Ostravě, nicméně cenné rady mi poskytl i dnes stále ještě sloužící policista, kterého jsem poznala v době, kdy jsem ještě byla zdravotní sestrou. Ten mě, dá se říct nasměroval, na koho se obrátit, jakým způsobem podat žádost o přijetí k policii a zasvětil mě také do tajů průběhu celého výběrového řízení. Jsem žena činu, proto moje rozhodnutí jít do toho a přihlásit se, bylo realizováno.

    Nastupovala jste k PČR v roce 1996. Jak Vás přijal mužský kolektiv?

    Kolegové policisté mě přijali velice hezky. Párkrát, zejména na počátku mého působení u policie, mi bylo řečeno, že působím křehce a nemohu v reálné službě uspět. To se naštěstí nepotvrdilo. Mohu říct, že se mi v mužském kolektivu pracuje o mnoho lépe než v ženském. V roce 1996 zdaleka nebylo policistek mnoho, proto se domnívám, že muži přítomnost těch několika málo žen ve svých řadách vítali.

    Setkala jste se někdy s pochybnostmi ohledně svých kompetencí proto, že jste žena?

    Osobně jsem se s tímto nesetkala. Obecně se domnívám, že snad ve všech profesích se to ale stává. Stále se ještě najdou kolektivy, ve kterých mají ženy nesnadné postavení a je pro ně o mnoho náročnější prosadit se zejména ve vedoucích funkcích.

    Z Vašeho životopisu je znát, že se ráda realizujete a vzděláváte. V současné době pracujete na doktorátu. O co přesně jde?

    Ano, je to tak, mám ráda výzvy. Vzdělávání, získávání nových dovedností, zkušeností či schopností, patří mezi mé priority, radosti a záliby. V současné době jsem doktorandkou 2. ročníku studia na VŠB v Ostravě, fakultě bezpečnostního inženýrství, kde studuji obor Požární ochrana a bezpečnost, ve čtyřletém programu Požární ochrana a průmyslová bezpečnost. Toto studium obnáší také publikování v zahraničních časopisech, sbornících apod. Většinu svého života jsem zasvětila Policii ČR, proto i nyní, po odchodu do civilu, studuji obor související s bezpečností. Tímto však v oblasti vzdělávání rozhodně nekončím, docentura je pro mě další velkou výzvou. Celoživotním vzorem, a to nejen v oblasti vzdělávání, je pro mě bývalý ředitel Služby pořádkové policie Policejního prezidia ČR, vážený pan docent Ing. Martin Hrinko, Ph. D., MBA, LL. M., nejvzdělanější policista u nás. Je velká škoda, že právě tito lidé opouštějí řady Policie ČR.

    Proč jste se od policie přesunula právě k problematice BOZP?

    Zde bych Vás, paní redaktorko, s dovolením malinko poopravila, pracuji na Oblastním inspektorátu práce v Ostravě (dříve Inspektorát bezpečnosti práce), kde působím na pozici inspektorky pracovněprávních vztahů, i když součástí inspektorských zkoušek každého inspektora jsou také zkoušky z oblasti BOZP. Celá řada bývalých příslušnic či příslušníků policie s ukončeným vysokoškolským vzděláním inklinuje k činnostem ve státní správě s vírou v totožný či přinejmenším podobný řád, který znali z předchozího služebního života. Pro mě byla tato změna profese opět velkou výzvou, součástí profilu inspektora inspekce práce je mimo jiné také složení úřednických zkoušek, a to na Ministerstvu práce a sociálních věcí. Pro vysvětlení-jednotlivé oblastní inspektoráty práce (v ČR je jich celkem 8) jsou podřízeny Státnímu úřadu inspekce práce a tento je řízen Ministerstvem práce a sociálních věcí.

    Co vše spadá do vaší kompetence? Jak na vás reagují klienti? Bývají překvapení, že tyto věci řeší žena?

    Náplní mé práce je mimo jiné provádění kontrol dodržování povinností vyplývajících z pracovněprávních vztahů. Jedná se o kontroly v terénu, tedy přímo v sídlech kontrolovaných osob, ale jde i o celou škálu odborných činností inspektora, jako třeba poskytování bezplatné poradenské a konzultační činnosti v budově inspektorátu v úředních dnech. V uvedenou dobu mohou těchto služeb využívat nejen zaměstnanci, ale taktéž zaměstnavatelé a další osoby. Souběžně s tímto typem poradenské činnosti je občanům poskytována poradenská činnost prostřednictvím telefonu či e-mailu.

    Co se týká reakcí klientů, v zásadě se setkávám s pozitivními reakcemi, navzdory tomu, že inspektorát práce je orgán represivní, který je oprávněn navrhovat a udělovat sankce za jednotlivá porušení ustanovení zákoníku práce. Myslím si, že v tomto oboru lidé příliš nerozlišují, zda danou problematiku řeší žena či muž.

    Co si myslíte o kvótách?

    Zavedení kvót pro ženy nejsem příliš nakloněna. Uvítala bych však, kdyby bylo vyšší zastoupení žen na řídících pozicích, současně za předpokladu, aby byly ženy motivovány ke kariérnímu postupu a byly jim vytvořeny určité podmínky. A to i přesto, že si v průběhu života zakládají rodiny, což je trochu posune o krok zpět. Většina žen zůstává s malým dítětem doma na rodičovské dovolené. V současné době nemám pocit, že by bylo ženám jakkoli bráněno působit na vyšších pozicích.

    Jaké největší potíže v oblasti BOZP řešíte? Kde jsou největší nedostatky?

    Mnohdy kontroly v oblasti pracovněprávních vztahů probíhají ve spolupráci s inspektory pro oblast BOZP a dle mých zkušeností jde o celou řadu porušení v oblasti BOZP, od těch méně závažných, po pochybení zcela zásadní. Překvapuje mě neznalost kontrolovaných osob této problematiky, která se následně může projevit i vyšší pracovní úrazovostí zaměstnanců. Domnívám se, že je potřeba rozšířit povědomí o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci mimo jiné také preventivně-působící činností, zvýšením četnosti školení nejen zaměstnanců, ale především zaměstnavatelů.

    Co byste poradila ženám, které chtějí uspět v bezpečnostní oblasti?

    Služba u Policie ČR je nesmírně náročná, a to nejen po stránce fyzické, ale rovněž psychické. Především doporučuji ženám, které chtějí u policie pracovat, důkladně zvážit, zda jsou schopny unést vysokou míru každodenního stresu. Avšak bezpečnostní oblast zahrnuje širokou škálu činností, i mimo policii, proto jsem rozhodně nakloněna tomu, aby v oblasti bezpečnosti působilo více žen.

    Medailonek: Mgr. et Bc. Petra Vrtalová pracovala dvacet let u Policie ČR, nyní se zabývá pracovněprávními vztahy na Inspektorátu práce v Ostravě. Je také doktorandkou 2. ročníku studia na Vysoké škole báňské, na Fakultě bezpečnostního inženýrství, kde studuje obor Požární ochrana a bezpečnost. Ráda se vzdělává a baví ji na sobě pracovat.

    Děkuji za rozhovor Andrea Novotná

  • Přinášíme rozhovor s Petrem Kábrtem, policistou, který odsloužil více jak 30 let. Mimo jiné říká: „Díky víře jsem bral práci u policie jako poslání.“

    Přinášíme rozhovor s Petrem Kábrtem, policistou, který odsloužil více jak 30 let. Mimo jiné říká: „Díky víře jsem bral práci u policie jako poslání.“

    Petr Kábrt (1972) strávil u policie 30 let. Začínal na obvodním oddělení, sloužil u pohraničníků i pořádkových složek, posledních 15 let však strávil jako městský policista, kde se vypracoval na velitele obvodního oddělení. Působil i jako odborný přednášející prevence kriminality. Pro Security Guide vypráví o svých zkušenostech, radostech i strastech policejní práce, o víře, a vysvětluje význam mnohdy mylně znevažované obecní policie…

    Jak jsi u policie začínal?

    Jako každý policajt od píky. Jako obvoďák, který se zaučoval a prošel kolečkem, abych poznal práci jako takovou. Vedli mě starší kolegové. Po určité době člověk zjistí, že by se mohl odrazit dál, že ho zaujalo nějaké téma. U mě to bylo tak, že už na škole k nám přišli náboráři z pohraniční policie (v té době se hranice ještě hlídaly, rok 1990 pozn. red.) Já byl tenkrát čerstvě ženatý a říkám jim: „Dobře, šel bych, ale potřebuji byt“ A oni: „Dobře, dostaneš byt.“ Takže nejprve jsem měl v Litomyšli obvodní praxi, a pak jsem nastoupil k pohraniční policii v Orlických horách.

    Měl jsi inspiraci pro policejní práci v okolí, v rodině atd.?

    Ano. Táta byl u policie jako psovod. Mně se jeho práce líbila. U pohraničníků jsem měl u sebe taky psa. Ale postupem času jsem vnímal, že tohle zařazení není pro mě úplně to pravé. Srdce mě táhlo víc k bojovníkům, k pořádkové policii, zásahovým jednotkám atd. Tak jsem se hlásil k zásahovce, ale neprošel jsem, nedal jsem to psychicky.

    V jakém smyslu?

    Po stránce ega. V testech se projevila určitá nevyzrálost, která by mohla způsobit problémy. Každá policejní práce vyžaduje určité charakterové a psychické vlastnosti. Nakonec tomu osud chtěl, že sice zásahovka nevyšla, ale k pořádkové policii jsem se už dostal. Tam jsem pak zůstal dalších sedm let.

    U policie jsi začínal v divokých devadesátých letech. Jak na to vzpomínáš? Jak se za tu dobu změnil styl policejní práce?

    Jo, devadesátky… Tam se vraždilo, auta lítala do vzduchu, řádily gangy, umírali naši kluci na ulicích… Byl jsem v té době mladý začínající polda a ty věci jsem vnímal jako normální, prostě jako součást práce, která se musí dělat. Z dnešního pohledu je to tvrdá doba, ale já to tenkrát bral, jak to bylo.

    Policejní práce se změnila ve všem. V taktice zákroků, změnila se výzbroj, výstroj, styl, jakým policie vystupuje vůči lidem – obzvlášť vůči pachatelům. Taky velice vzrostla brutalita útočníků vůči policii. Byla doba, kdy nebyl problém, aby člověk sloužil sám, teď je to prakticky nemožné.

    Proč jsi odešel k městské policii?

    Petr KábrtV té době, tj. v roce 2002 jsem se cítil už trochu vyhořelý. Mimo policii jsme ještě s kamarádem dělali už pár let filmové kaskadéry, tak jsem si řekl, že se budu živit tím a k tomu si najdu nějakou civilní práci. Prošel jsem několik zaměstnání, ale nakonec zjistil, že ve mně ten policajt prostě pořád je. Tenkrát mi někdo řekl – tak běž k městské policii. Já to bral jako něco podřadného, tak jsem to zamítl. Ale pak jsem studoval VŠ a v hodinách psychologie začaly vyvstávat témata, která ve mně hlodala, a nakonec jsem si řekl – proč bych ty měšťáky nezkusil?

    Mnoho lidí má městské policisty zafixované jako dráby, co nasazují botičky. Můžeš tento předsudek vyvrátit?

    Já to vyvracet nebudu, je to totiž pravda. 😀 Ne, ale vážně: Vtip je v tom, že ta práce není jen o botičkách, ale ty botičky jsou nejvíc vidět. Stejně tak pokuty. Dopravních přestupků je prostě strašně moc.

    Státní a městská policie je jiná. Začíná to už tím, že u státní policie je služební poměr, u městské pracovní smlouva. Spolupracujeme se státní policií u zásahů. Pokud na některé věci nemáme kompetence, předáme to. Máme se státní policií i společná cvičení, abychom třeba u sportovních zápasů věděli, jak máme kooperovat.

    Dále jezdíme v autech vybavených defibrilátorem a spolupracujeme pomocí speciální aplikace se záchrannou službou, abychom dokázali zasáhnout, když je někdo v ohrožení života. Je to opravdu pestrá práce. Ale jak říkám, nejvíc vidět jsou ty botičky, tak to prostě je.

    Setkal ses při službě s nějakými bizarnostmi?

    Přemýšlím, co by měl policista považovat při své práci za bizarnost. My toho zažijeme tolik… Nestalo se přímo mě, ale od kolegů jsem slyšel, že pomáhali vysvobodit ženu z pout použitých na erotické hrátky. Já jsem jednou jel s kolegou prověřit situaci, kdy lidé nahlásili zvláštní zvuky v sousedním bytě. I z toho se nakonec vyklubaly vášnivé milenecké chvilky… Pak si pamatuju, že jsem jel na oznámení do obchodního domu, kde zadrželi zloděje. Ten člověk byl zvláštní, hlavně pohled do jeho očí… Vypadal, jako by mu to bylo úplně jedno. Za 14 dní jsem v televizi zahlédl, že ten člověk byl zatčen pro vraždu, kterou spáchal ve dnech, kdy jsme ho zadržovali pro krádež. Tak mi došlo, proč se choval lhostejně. Nějaká čórka byla proti vraždě nic… Bizarnost jako taková je pro mě každá věc, která je v rozporu s lidskou důstojností. Ať se to týká obětí domácího násilí, kdy jsem viděl, jak teenageři tlučou svoje rodiče či prarodiče, když na ulicích zůstávají ležet zmlácení nebo mrtví, prostě každá forma nelidskosti je podle mě bizarnost.

    Jaké jsou dle tvého praktického pohledu největší nedostatky městské policie? Chybí ti něco?

    Nemyslím si, že obecní policie nebo policie jako taková má nedostatky. Nedostatky má společnost. Policie je represivní složka a pravidla jsou daná. Lidé, kteří páchají přestupek nebo trestný čin musí počítat s tím, že jako policista ze zákona mohu použít takové donucovací prostředky, abych dosáhl cíle zákroku. Ale jedna věc mě napadá…  Když jsem nedávno odešel od městské policie, uvědomil jsem si, že mi chybí policisté v ulicích. Policisté by měli být vidět. Nejde o to, abychom měli policejní stát. Ale jsou to drobnosti – kolikrát se mi stalo, že jsem pomáhal lidi nasměrovat, poskytoval jsem první pomoc, sbíral odpad po feťácích, pomáhal jsem ztraceným dětem nebo zoufalým rodičům… Snažil jsem se být v terénu. Ale od té doby, co jsem odešel, všímám si, že policisty v ulicích skoro nevidím. Nevím, za je to jen můj dojem, nebo tomu tak opravdu je, to by asi chtělo zeptat se i jiných lidí.

    Pro práci u policie musíš být ve výborné kondici. Jak probíhají zátěžové testy? A jak si udržuješ fyzičku?

    Musíš splnit několik předpokladů. Musíš projít psychotesty, splnit zdravotní podmínky a projít fyzickými testy – běh, skok do dálky, kliky, veslování… Musíš se vejít do tabulek. Ale to je základ. Když pak děláš nějakou specializaci, třeba zásahovku nebo chceš k URNA, tak tam jsou ty testy mnohem náročnější. V kondici se udržovat musím. U pořádkové policie jsem cvičil denně, měli jsme to i doporučeno. Znal jsem však kluky, co z kondice vypadli, třeba kvůli zdravotním problémům. Takoví lidé pak už nepůsobí v terénu, ale jdou do kanceláře.

    Na jaký zákrok obzvlášť vzpomínáš?

    Těch je hrozně moc. Tak třeba… Sloužil jsem v Litomyšli. Dostali jsme s kolegou oznámení, že v okolí někdo vykrádá chaty. Přijeli jsme v noci, u chaty byl nepořádek, vyházené skříně, ale nikde nikdo… Tak jsme se dohodli, že odjedeme, kolega mě opodál vysadí, a já se přiblížím zpět. Když jsem se po tmavé cestě vracel a najednou se proti mně vynořil člověk. Houkl jsem s vytaženou zbraní: „Policie! Zastavte! Co tady děláte?“ Přitom jsem si všiml, že muž má nádražáckou uniformu. Odpověděl: „Jdu z práce z nádraží.“ Tak jsem ho nechal jít a pokračoval k chatě. Asi za čtvrt hodiny se vrátil kolega, tak jsem mu sdělil, koho jsem potkal. Kolega na to: „Ale tady nádraží není.“ Došlo nám, že to byl ten zloděj. Po nějaké době jsem se dozvěděl, že byl zadržen jinde a měl pod uniformou zkrácenou brokovnici, kterou by zřejmě neváhal použít. A já, i když jsem byl ozbrojen, pochybuji, že bych dokázal tak rychle reagovat. Tenkrát při mně stáli všichni svatí…

    Netajíš se, že jsi věřící. Jak to brali kolegové? Myslíš, že Ti víra pomáhala ve výkonu služby?

    Kolegové si ze začátku mysleli, že se dělám zajímavým, ale posléze to přijali. Buď jsme si o tom povídali a dohodli se, že tohle téma by nás rozhádalo, tak jsme to nechali být, nebo chtěli slyšet něco víc, tak jsem jim rád ukázal, čemu věřím… Existuje Křesťanská policejní asociace, kde se věřící policisté schází a mají svoje kaplany. Může se to jevit v českém prostředí překvapivě, a mě to taky překvapilo, když jsem zjistil, kolik lidí, kteří slouží u policie, je věřících. Myslím, že i díky víře jsem bral práci u policie jako poslání.

    Ráda se ptala Andrea Novotná

  • Učitelské noviny uvádějí velký rozhovor o bezpečnosti škol s Liborem Sladkým, prezidentem Asociace bezpečná škola

    Učitelské noviny uvádějí velký rozhovor o bezpečnosti škol s Liborem Sladkým, prezidentem Asociace bezpečná škola

    Učitelské noviny přináší v novém vydání velký rozhovor, který se věnuje bezpečnostním rizikům ve školách. Za článkem s názvem „Uteč, schovej se, bojuj, jen když musíš“ stojí Ing. Libor Sladký, prezident Asociace bezpečná škola. Ten uvádí, že v českých školách je často podceněná potřeba bezpečnost školského zařízení řešit, případně dochází k zanedbání bezpečnostních pravidel. Atmosféra bezpečnosti ve společnosti se podle jeho slov nezlepšuje, právě naopak. Školám podle něj hrozí nebezpečí většinou od (bývalých) žáků, učitelé se dostávají někdy do konfliktu s agresivními rodiči, zapomínat se nesmí ani na hrozbu vysloveně teroristického útoku.

    Posláním Asociace bezpečná škola je pomoci k smysluplnému řešení bezpečnosti školských zařízení. Sjednocuje kompletní metodiku a přístup dle ČSN 73 4400 v rámci celé České republiky. Školská zařízení od ní mohou dostat odbornou pomoc a vedení, pokud mají zájem o spolupráci. Vznik asociace koresponduje s tragickou událostí ve škole ve Žďáru nad Sázavou, kde tehdy zaútočila psychicky nemocná žena a zabila jednoho z žáků. Prezidentem asociace je Ing. Libor Sladký, který se v novém čísle Učitelských novin rozpovídal o bezpečnostních rizicích v českých školách. Podle jeho slov se atmosféra bezpečnosti ve společnosti nezlepšuje, právě naopak.

    „I školy začínají chápat, že je nutné otázku bezpečnosti řešit, a hledají cesty.

    Problém je, že za posledních třicet let se na velké části škol úplně rozpadla oblast bezpečnostních prvků. Školy se tzv. otevřely veřejnosti. Nejde jen o otevřenější komunikaci s rodiči a s okolní společností, ony se otevřely i fyzicky. Z řady škol se staly prostě ‚průchoďáky‘, kam si zajde, kdo chce, a je těžké rozpoznat, kdo tam v dané chvíli patří, a kdo ne,“ upozorňuje L. Sladký.

    Sladký tvrdí, že některé školy neumí rodičům říct, že je pro ně škola otevřena pouze v rámci konzultačních hodin nebo po konkrétní domluvě s učitelem. Tato situace je podle něj způsobena mimo jiné i kombinací úbytku dětí a vzniku soukromých či krajských škol.

    „Rodiče leckdy považují za samozřejmé, že své dítě v průběhu celé první třídy budou doprovázet až do třídy, a školy jsou v tom leckde benevolentní. Kritika tohoto pohledu na věc není namířena proti rodičům, ani proti škole. Je to jen upozornění na to, že pokud by někdo plánoval útok na školu, vybere si takový objekt a takový čas, kdy je v budově zmatek, nepřehledno,“ vysvětluje prezident asociace.

    Útoky na školy zatím nejsou v České republice časté, problémy se ale objevují čím dál tím blíž. Sladký jen namátkou uvádí řadu útoků ve školách ve Spojených státech, ve Francii, v Německu, vzpomíná i severoosetský Beslan z roku 2004 nebo letošní Perm nebo Kazaň v Rusku, před dvěma roky přišla zpráva i z Vrůtek na Slovensku. Kdy se podobná situace stane v České republice, samozřejmě nevíme, zdůrazňuje ale důležitost připravenosti kvůli efektivní reakci.

    V této připravenosti máme totiž, podle Sladkého, rezervy.

    Asociace se nezaměřuje primárně na oblast ochrany majetku, ale zejména na oblast ochrany lidí. „Neřešíme v prvním plánu ochranu školy v sobotu odpoledne, kdy v ní nikdo není a kdy ji nějací zloději vykradou. Naším hlavním cílem je nastavit systém tak, aby byla chráněna v době, kdy jsou v ní žáci, učitelé a další lidé,“ uvádí Sladký.

    Asociace se proto snaží předávat „měkké dovednosti“ směřující k bezpečnosti škol a bezpečnosti ve škole a z velké části je poskytují školám zdarma díky projektům ministerstva vnitra.

    Svou práci asociace staví na kontaktu s ministerstvem vnitra i proto, že s ministerstvem školství bohužel nenašla společnou řeč.

    „Podle mých zkušeností ministerstvo školství nebralo dlouho toto téma jako problém, který by mělo řešit. A situace se podle mých zkušeností za posledních pět šest let nezměnila,“ konstatuje Sladký. Na druhou stranu potvrzuje, že je to oblast, o kterou se z větší části stará zřizovatel, tedy obce a kraje, jež v oblasti řízení bezpečnosti spadají právě pod ministerstvo vnitra.

    V článku dále zmiňuje např. limity technické ochrany (kamer a čipových karet) či reakci na konkrétní krizovou situaci.

    Celý rozhovor najdete zde.

    Zdroj: asociacebezpecnaskola.cz; JM