- Paní Parkanová byla po 12ti letech od začátku vyšetřování a po 9 letech od obvinění zproštěna pravomocně viny.
- Open Card – Vyšetřováno od roku 2010 obvinění 2013, ukončeno osvobozením 2020
- Zaklekávání finančního úřadu a množství správních žalob, které FÚ prohrál – 40%?
Atd….
Na straně druhé v podstatě triviální případ Čapího hnízda, podivné reklamy na farmě Čapí hnízdo, které se a ne dostat před soudce…
Pokud se podíváme na množství zničených kariér, zdraví, firem, kteří byli dlouho vláčeni po soudech a mediálními prostředky nebo správními řízeními a likvidováni skrze zajišťovací příkazy, pokuty, aby se jich zastal až správní soud, musíme se ptát, jestli náhodu nemá naše země velký, ale velký problém. Otázkou rovněž je kolik lidí a firem ten nerovný boj raději vzdalo.
Idea moderního právního státu, tak jak byla zrozena v ohních Americké revoluce a Velké Francouzské revoluce, se stala jedním ze základů společenské změny nejen v oblasti kultury, nástupu kapitalismus, ale i vztahu občana a státu. Změnila se idea státu, ze státu, kterému jsou osoby poddáni na stát, který je utvořen na základě občanské dohody. Podstata této změny je obsažena v zásadě spojené s touto změnou „Co není zakázáno je povoleno“.
Stejně tak rovnost před zákonem a pravidlo pro státní aparát: „Pro zaručení lidských a občanských práv je zapotřebí veřejné moci. Tato moc je tedy zřízena ku prospěchu všech a nikoli pro soukromý užitek těch, jimž je svěřena.“ (Deklarace práv člověka a občana, Francie 1789).
Asi je nutno si připustit, že veřejná moc – ať již orgány trestního práva nebo správního práva – se zásadním způsobem odchýlila od svého poslání. Paradoxem je, že za tento odklon nesou plnou odpovědnost lidoví hrdinové, kteří plní média svými obrazy a moudry – jmenovitě bývalý nejvyšší státní zástupce Zeman, vrchní státní zástupci Bradáčová a Ištván. I přes chyby, kterých se naše soudy dopouští, nebo jedince, kteří se opravdu vyznamenávají – viz soudce manipulující protokoly, který stále nosí talár, můžeme nakonec děkovat soudnímu systému, zejména vrchním soudům, nejvyššímu soudu a ústavnímu soudu, že největší nepravosti ve velkém zachycuje a před svévolí moci výkonné (soustavou Státního zastupitelství, Policií ČR, kontrolními úřady včetně finanční správy)společnost ochraňuje… byť mnohdy to trvá déle, než je zdrávo. A ano, je tu legitimní i otázka, zda by to nešlo rychleji…
Základem nápravy, která má být míněna vážně však je, že politici si uvědomí to, že problém máme a nenechají se ukřičet virtuální „třídou“ aktivistů, kteří by nejraději z Policie ČR a státního zastupitelství měli novou inkvizici, prosazující jejich představy. Pokud tuto odvahu nenajdou a nepřipustí si, že problém máme, jsme tam… no prostě tam.
Při nápravě je nutno si připomenout několik starých právnických zásad. Které se z činnosti úřadů, PČR, státního zastupitelství vytratili, což vedlo k dnešnímu stavu deformace práva a na ně navázat několika principy, které by mohli a měli vést k základům nápravy současného stavu.
- Je lepší 10 nepotrestaných viníků než jeden nespravedlivě potrestaný.
- Ne všechno co není etické, je automaticky trestné.
Body 1 a 2 směřují na základní princip důvěry v systém práva jako takového. Deprivace veřejnosti, masírované sdělovacími prostředky se současnou odbornou úrovní mnoha novinářů o velké kauze, která nakonec skončí po letech osvobozujícím rozsudkem, když se je jako bonus ukážou přímo nepravosti , nekompetentnost, amatérismus či dokonce manipulace orgánů státu, je strašná. Zvláště pak, když ve stejném čase lze sledovat případy, kdy policii, orgánům státu, státnímu zastupitelstvu se rozpadají pod rukama v podstatě triviální případy, které nelze za 8 let ani dotáhnout k rozhodnutí zda podat žalobu či nikoli…
- V pochybnostech ve prospěch obviněného…
Je nutno si přiznat, že zásada státních zástupců „V pochybnostech žaluj“ je z pohledu základních principů právního státu zhůvěřilá. Pokud platí presumpce neviny, není možné, aby státní zástupce podával žalobu, pokud není reálně přesvědčen o jejím úspěchu. A vše ještě následně okořenil odvoláním a dovoláním. Na druhé straně, soudci by měli uchopit svou pozici více autoritativně a pokud státní zástupce odvede mizernou práci, zkonstatovat, že „neunesl důkazní břemeno“ a dotyčného osvobodit.
S ohromnou invazí technologií do našeho života, digitálních, komunikačních a dalších je nutno důsledně zavést do našeho právního řádu doktrínu „ovoce z otráveného stromu“
- Otrávený strom nemůže nést zdravé ovoce.
Zavedení této doktríny je nezbytné s ohledem na ohromnou invazí technologií do našeho života -digitálních, komunikačních a dalších, kdy je tedy pro stát dosti jednoduché monitorovat takřka cokoli a kdykoli.
Jsme svědky, jak byly podivně povolovány odposlechy na kdeco. Situace došla až tak daleko, že se sleduje vše a člověk by mohl získat dojem, že policie ztratila základní kriminalistické schopnosti. S jako lehkostí jsou nařizovány odposlechy, prohlídky a dokonce i snaha kriminalizovat advokáty a tím je oddělit od jejich klientů je dosti děsivá. Absurdita, kdy se „rybaří“ nebo se uměle z různých úkonů dělali další a další větve je již jako z Matrixu. Prostě nikoli…. Soudci musí být garantem povolení podle práva a to včetně prostorových odposlechů a státní zástupce musí ručit za to, že jsou získány a použity jen dle práva. Pokud nikoli, soudce musí takto získané důkazy důsledně vyřazovat. Proč? Protože stát smí činit pouze to, co má povoleno. Neexistuje ve vztahu k občanovi v trestních a přestupkových případech otázka vyššího zájmu než je zájem na garanci zákonného postupu státu vůči svým občanům. Byť by to pro něj bylo v dané chvíli méně výhodné nebo nevýhodné.
- Všem orgánům včetně státního zastupitelství a ministru spravedlnosti, musí být odebrána možnost užití institutu mimořádných opravných prostředků v neprospěch obviněných tj. dovolání, stížnost pro porušení zákona.
Když hovoříme o délce trvání soudních případů, je nutno se podívat proč tomu tak je a kdo prodlužoval celá jednání. Na jedné straně je stát, který platí hromadu úředníků i z daní stíhaných občanů a firem. Orgány státu mají svou činnost královsky placenou. Na druhé straně je občan, nebo podnikatel či firma, kteří se musí sakra ohánět, aby se uživili, svou obhajobu si ve většině případů hradí sami. Zatímco stát tedy disponuje prostředky a časem, protože k lhůtám i zde přistupuje dosti laxně, občan je tlačen do časového presu – viz lhůty pro různé úkony, které mu stát poskytuje, když půl roku se neozval… atp. a do toho, když pravomocně občan vyhraje a domnívá se, že si může oddychnout (po 3-4 letech) najednou bác a máme zde dovolání úřadu, státního zástupce… sice nemá odkladný účinek, ale další rok dva nejistoty. Pokud tvrdíme, že před zákonem je rovnost, je již zde disproporce. Ve správních řízeních je pak ještě větší, protože udělenou pokutu musíte uhradit, sankce platí a správní žaloba nemá odkladný účinek… a jak jsem psal, vyhrajete žalobu i odvolání a bum, je tu dovolání. Takže dle mého ne. I z důvodu ekonomických, mimořádné opravné prostředky v neprospěch obviněného státu nepatří.
- Stanovení prekluze přestupků na 2 roky od zjištění nejpozději do 3 let od události bez možnosti stavění promlčecích lhůt a jejich prodlužování.
Za posledních 10 let došlo několikrát k prodloužení lhůty pro řešení přestupků včetně takových hezkých věcí, jako je její různé prodlužování díky přerušení běhu lhůty. Poslední návrh, který dnes leží v senátu, pak tento nešvar dovedl k dokonalosti, protože v podstatě se může stát, že některé přestupky budou mít delší promlčecí lhůtu než trestné činy. Jaký je důvod těchto nároků státu? Stát nestíhá… Pak je tu otázka: „A občan má stíhat? „. Pokud se zaobíráme přestupky a ekonomickou i právní stránkou této oblasti, je nutno udělat krok zpět. Odlehčí to úřadům i ostatním. Úřadům to navíc umožní zaměřit se opravdu na vážné přestupky, které jsou nebezpečím pro společnost.
- Přestupky administrativní povahy, které nelze zpětně sanovat, lze je sankcionovat, pouze pokud jsou zachyceny bezprostředně, nebo pokud protiprávní stav trvá v době kontroly…
Absurdnost exploze právních předpisů, například v oblasti zaměstnávání, došlo k takovým absurditám, že mnozí zaměstnavatelé jsou nuceni lhát a falšovat záznamy, místo toho aby prostě napravili stav o němž zjistili, že porušuje některý z legislativních předpisů. Ukázka? Vaše personalistka měla horečku a dva dny byla doma s nachlazením. Mezi tím nastoupil do zaměstnání občan Rakouska… jenže, i když je občanem EU, jako každý občan ČR a i když musíme se všemi občany EU z jiných členských zemí jednat stejně jako s našimi, musíme je evidovat, hlásit, do zvláštních seznamů na Úřadě práce a to nejpozději v den nástupu do zaměstnání…samozřejmě pod sankcí. Takže co teď? Nahlásit, nebo dotyčného vyhodit a spálit všechny doklady? Za půl roku přijde kontrola a zjistí, že došlo k pozdnímu nahlášení a už trávíte dobu se správním řízením, kde dokazujete dalších půl roku, že jednak zde není materiální stránka přestupku a jednak je to proti právu EU. Nebo: Hasicí přístroje musí být kontrolovány nejpozději každých 12 měsíců. Zjistíte, že člověk, který Vám je kontroloval, je 3 měsíce nemocen. Zkontroluje je tedy později. Co teď? Antidatovat nebo prostě provést kontrolu? Třeba státní požární dozor nepřijde… a když přijde? Bude to někdo rozumný?
- Musí být nastaven v soustavě státních zástupců takový systém a atmosféra, aby tito nebyli nuceni podávat žaloby jen z toho důvodu, že je to pro ně administrativně a z pohledu kariéry jednoduší – i s rizikem prohry – než uvnitř soustavy odůvodnit, proč žalobu nepodali.
Toto asi není třeba vysvětlovat. Jen to dokresluje první tři body.
- Stejně tak musí úředníci nést odpovědnost za přestupková řízení, která u soudu výrazně neuspěla. V soustavě úřadů nesmí být atmosféra, že je opět pro úřad jednoduší trvat na udělené pokutě či postihu než pod argumenty a důkazy od původního názoru ustoupit a rozhodnutí zrušit.
- Úředník je proto úředníkem a pod zákonem o státní službě, aby rozhodoval podle zákona a na základě zákona a nikoli podle politického zadání. Úředník musí nést odpovědnost, pokud právní oddělení úřadu nedalo souhlas s pokračováním řízení či trvání na postihu a úřad spor prohrál.
Body 9. a 10. spolu souvisí. Úředník si musí být vědom, že má nejen „pravomoc“, ale i odpovědnost a že cílem kontrol je dosíci žádoucího stavu, nikoli vést svatou ideologickou válku s kýmkoli – agentury práce, zaměstnavatelé v cukrářství, hostinští a nevím s jakými všemi skupinami. Úkolem úřadu je dohlížet na dodržování pravidel a snažit se, aby všichni jednali podle stejných pravidel a měli stejné podmínky a šanci. I z toho důvodu, že veřejná moc je „ zřízena ku prospěchu všech a nikoli pro soukromý užitek těch, jimž je svěřena“. Politik má možnost měnit zákony, ale to jak budou aplikovány je na úřednících, policii, státním zastupitelstvu a tito musí zpětně při aplikaci respektovat závazná právní pravidla a závazný výklad soudů. To nehořím o tom, že by neškodilo, aby si někteří úředníci přečetli ve správním řádu i prvních 7 § a uvědomili si, že se řídí zákonem, ne metodickým pokynem a že zákony nejsou technické normy a jejich výklad má svá pravidla.
- Stát musí důsledně odškodňovat neprávem stíhané osoby, firmy, v důsledku trestního řízení a odvozovat odškodnění od částek obdobných nárokům zraněných či usmrcených zaměstnanců, reálných ztrát zisků v důsledku pracovního úrazu a právo a odškodnění musí být přiznáno i jejich rodinným příslušníkům. Dítěti nelze dostatečně nahradit to, že jeho rodič byl leta stíhán a třeba i vazebně a nebyl s ním; obdobně manželovi/manželce, rodičům….
Tento bod shrnuje celou bídu vztahu státu a občana, státu a soukromého subjektu. Když občan, podnikatel, firma dokáží svou pravdu, je to mnohdy zničující vítězství – zdravotně, finančně, kariérně, má zničenou pověst. Stát musí uznávat a odškodňovat chyby svých orgánů. Ať pak podle jejich míry zavinění od nich škodu vymáhá, jako každý jiný zaměstnavatel. Není ale možné, aby stát zničil člověka 12 let trvajícím trestním řízením a soudy na základě de facto smyšlenky a jeden z aktérů se stal za odměnu ředitelem NCOZ…a na druhé straně postižené, oběti nezbývalo, než se soudit dál o „žebrácké“ odškodnění. Srovnání s odškodňováním při pracovním úrazu si myslím je na místě. Pokud to umíme v těchto případech, proč ne zde. Navíc regrese části odškodnění na aktéry třeba zaklekávání má velice dobrý korelační účinek, který by jistě vedl k tomu, aby k případům přistupovali racionálně a hlavně dle práva.
