Security Guide

Rubrika: Autorské články

  • INKVIZICE DOBUDOVÁNA

    INKVIZICE DOBUDOVÁNA

    Tak nám drahá vláda středopravá, z iniciativy páně Jurečkově, buduje stát jak z Čínského snu.

    Pokud jsem se několikrát vyjádřil, že z OIP (Oblastní inspektorát práce… SUIP – Státní inspektorát práce) MPSV buduje inkviziční orgán, musím konstatovat, že za chvíli bude dobudováno….

    Vláda na svém jednání 3.7.2024 schválila návrh změny zákona č. 251/2005 Sb. a to tak, že navyšuje oprávnění OIP (oblastní inspektorát práce) , aby mohli při vyhledávání případů nelegálního zaměstnávání….

    Malá odbočka : Byly doby, kdy logicky za nelegální zaměstnávání bylo považováno zaměstnávání osoby bez pracovního smlouvy či platného povolení…. Bohužel, Moloch, který byl v rámci OIP stvořen pro boj s nelegálním zaměstnáváním kolem roku 2012, neměl moc záchytů… No, zaměstnávat tyto inspektory s celým aparátem po dobu 12 let, kdy na trhu kontinuálně chybí 250-300 000 zaměstnanců je dost nelogické. Proto bylo potřeba – dle starých dobrých pouček, (podobnost s  hledáním „vnitřního nepřítel“ a tezí o „zostřujícím se třídním boji“ , které by odůvodnilo existenci tohoto aparátu, zřejmě čistě náhodná) stvořit další definice nelegálního zaměstnávání …. Leč i to nestačilo a tak jsme došli k tomu, že od 1.1.2024 může na základě svého správního uvážení a řízení zakázat soustava OIP v čele se SUIP zaměstnavateli činnost tedy samotný kontrolní orgán  a došlo k dalšímu upřesnění „co je to nelegální zaměstnávání…

    …. Používat skrytých audio a video nahrávek již před zahájením kontroly. Úžasné je odůvodnění:

    „V zákoně o inspekci práce je dále obsažena obecná úprava kontrolních pravomocí inspektorů orgánů inspekce práce. Z tohoto důvodu je tak navržena úprava tohoto zákona, která umožní skryté pořizování audiovizuálních záznamů. Nelegální práce je ze své podstaty skrytý element a umožnění takovéhoto nahrávání obecně zefektivní kontrolu v určitých sektorech trhu práce, kdy se orgány inspekce práce mohou dostávat do důkazní nouze. Orgány inspekce práce mají obecně oprávnění pořizovat audiovizuální záznamy, nikoli však bez vědomí kontrolovaného subjektu. S ohledem na skrytou povahu nelegální práce by upozornění kontrolovaného subjektu na pořizování těchto záznamů vedlo ke zmaření účely kontroly. Skryté nahrávání rovněž bude mít pozitivní dopad na případné vynucování součinnosti kontrolované osoby, neboť bude dokumentováno její jednání, kterým se pokouší kontrolu mařit.“

    „Toto ustanovení umožní orgánům inspekce práce nežádat kontrolovaný subjekt o souhlas při pořizování audiovizuálních záznamů, a to rovněž i v rámci úkonů před zahájením kontroly. Inspektoři budou ke skrytému pořizování audiovizuálních materiálů přistupovat pouze, nebude-li možno učinit jinak. Pořizování audiovizuálních materiálů je již nyní běžnou součástí kontrolní činnosti, pro kterou nepředstavuje komplikace. V případě zejména nelegální práce by však upozornění kontrolované osoby na skutečnost, že jsou pořizovány tyto záznamy, vedlo ke zmaření kontroly, a to zejména v případě úkonů, které jsou činěny před zahájením kontroly. Toto oprávnění umožní v určitých případech efektivnější potírání nelegální práce, neboť obecně v rámci této činnosti bývá často značný problém náležitě prokázat, že k nelegální práci došlo.“

    Takže zpět na zem. Pokud Vás chce sledovat a nahrávat audio, video – PČR, musí mít souhlas státního zástupce nebo soudce (dle druhu a stavu vyšetřování atd…)  a osoba, či společnost jsou proti zneužití chráněni trestním řádem a doktrínou trestního práva. Až po obvinění a na základě řádného soudního procesu, může dojít k rozhodnutí o zákazu činnosti, pokutě atd. Do té doby se na osobu či právnickou osobu hledí tak, jako by byla nevina a to až do případného rozhodnutí odvolacího soudu, kdy teprve může rozsudek být pravomocný a vykonatelný.

    Dle zákona o odpovědnosti za přestupky však je zaměstnavatel tj. například obchodní společnost „odsouzena“ de facto k likvidaci a její jméno je poškozeno, na základě správního rozhodnutí orgánu, který zároveň dostává do rukou možnosti sám rozhodovat a přezkoumávat použití operativních pátracích prostředků. Neexistuje  žádný orgán, ke kterému můžete podat stížnost na jeho postup … odvolání činní nadřízený orgán daného OIP a jeho rozhodnutím je konstatována vaše vina. Pokud se chcete zachránit a nechat věc přezkoumat nezávislým soudem – beze všeho— za několik let, až na Vás dojde řada, ale to vše až po té, co je rozhodnutí a tedy i trest pravomocný.  Co pak se zákazem činnosti? Fatálním porušením pověsti, když po letech Vám dá soud za pravdu?  Smůla….

    Vážení, pokud se Parlament neprobudí, máme se na co těšit…..

    P.S.  Jen maličké upozornění pro všechny korporace vstřícné ke státním orgánům… Přestupek „umožnění nelegálního zaměstnávání „ se může týkat i vás a trest je stejný …

    RZ

  • Éra Nazarbajeva skončila, Tokajev ale provádí jen kosmetické změny

    Éra Nazarbajeva skončila, Tokajev ale provádí jen kosmetické změny

    Jaký dopad má situace v Kazachstánu na českou bezpečnost? Co očekávat od Ruska? A přijde změna režimu?

    Na aktuální otázky jsme se zeptali odborníka: Bývalého náčelníka Generálního štábu AČR, Jiřího Šedivého.

    Co nepokoje v Kazachstánu znamenají pro Ruskou federaci, především v souvislosti s avizovaným zásahem na Ukrajině?

    Pro Ruskou federaci je to problém, který v tomto okamžiku sice odvádí pozornost světové veřejnosti od konfliktní situace na východní hranici Ukrajiny, ale pro Rusko to zároveň znamená potenciální problém ztráty spojence v důležité oblasti.

    Kazachstán je státem, který má význam pro Rusko z několika důvodů. Předně geograficky propojuje Rusko s Čínou, ale i se státy jako je Uzbekistán, Turkmenistán nebo Kyrgyzstán. Především Uzbekistán je sousedem, který již minulosti prošel problémem radikalizace islámské komunity. Uzbekistán to sice vyřešil, ale v návaznosti na současnou situaci v Afghánistánu není vyloučeno, že se bude situace opakovat, a že se nepřelije vliv radikálů do další oblasti. To by byl zcela určitě problém pro Rusko.

    Kazachstán je státem, kde je velká ruské menšina, která přesahuje 20% kazašské populace. Jakékoli útoky proti ruské menšině by vytvořily pro Rusko další problém, který by mohl vyústit v podobný proces jako na Ukrajině. Nejen, že by se snížil vliv Ruska na Kazachstán, ale Rusko by stál další obrovské investice, které nutně potřebuje jinde.

    S případnou destabilizací Kazachstánu by mohl být spojen problém vycházející z náboženství obyvatel. Téměř ze 70 % je kazašské obyvatelstvo vyznání islámského, v sunnitské větvi. Připomínám, že hnutí Tálibán je hnutí sunnitského islámu a že v relativně nedávné minulosti jsme bojovali proti tzv. Islámskému státu, což je také sunnitský Islám. Rusko v Čečensku bojovalo proti „svým radikálům,” Čečencům sunnitského vyznání. Kdyby došlo k radikalizaci islámské většiny v Kazachstánu, bylo by pro Rusko velkým problémem udržet Kazachstán v klidu, a to, aby se neklid nerozšiřoval do Ruska. I proto Rusko v čele států, (Arménie, Bělorusko, Kyrgyzstán, Tádžikistán) které byly požádány o pomoc, promptně vyslalo své vojáky do Kazachstánu k uklidnění situace.

    Zájmem Ruska je rovněž zachovat kontrolu nad kosmodromem Bajkonur, který byl v nedávné minulosti předmětem sporu obou států. I když Rusko buduje dva kosmodromy na svém území, investice, které byly do Bajkonuru vloženy, by byly ztraceny.

    Jak moc je problém v Kazachstánu důležitý pro Spojené státy?

    Pro USA je to otázka dodržování lidských práv a řešení vnitřních problémů mírovou cestou. Ale mám dojem, že pro USA je zásadní dořešit krizi, která je v současné době zásadním tématem jednání mezi USA a Ruskem a mezi NATO a Ruskem, tedy zmíněné napětí na rusko-ukrajinských hranicích. Jakákoli jiná komplikace, která by nutila Rusko přijímat pod tlakem situace radikální řešení, by nebyla ku prospěchu věci.

    I když je zatím stav v Kazachstánu pod kontrolou kazachstánské vlády, nedá se s určitostí říct, zda to nebude za týden jinak. Dlouhá léta potlačování demokratických práv občanů vytvořilo velké napětí, které může být ventilováno i násilným vystoupením obou stran.

    Prezident Tokajev volí brutální postup proti demonstrantům, včetně střelby do davu (pokud je pravdou, že k tomu takový pokyn vydal). Na druhou stranu násilnosti některých skupin demonstrantů jsou také varující.

    Pro hodnocení stavu v Kazachstánu je nutné mít víc informací, především o tom, co je skutečným zdrojem nespokojenosti velké části obyvatel Kazachstánu. Zda je to jen zdražování paliv a potravin, nebo i něco jiného. Útoky na vládní budovy a následná rabování a ničení musíme brát jako varování.

    USA zjevně nemají zájem být vtaženy do krize v Kazachstánu. Pouze vyjádřily znepokojení s kontingentem Organizace Smlouvy o kolektivní bezpečnosti, který byl do země vyslán. Akceptují sice, že by kontingent vojsk ODKB mohl snížit napětí, ale po stažení tohoto kontingentu se situace může časem opakovat. Použití ruských vojsk může být předzvěstí snahy Ruska o vyšší vojenskou přítomnost v tomto regionu.

    Dnes se zabýváme nepokoji ve vzdáleném Kazachstánu, a jsme poněkud překvapeni, co se děje v tomto koutu světa. Odborníci na tuto oblast ale ví, že se nejedná o první protivládní vystoupení.

    Novým premiérem země se stal Alichan Smajlov. Co tato změna značí?

    Alichan Smajlov není neznámou tváří v politice Kazachstánu. Určitě i on coby minulý ministr financí, a v prozatímní vládě dokonce její předseda, má podíl na stav v zemi.

    Proto, i když byly ohlášeny ústupky jako politické reformy, zlepšení přerozdělování zisků z těžení surovin, omezení korupce, zastavení zvyšování platů poslanců a členů vlády, není jistota, že se podaří vše vyřešit. Cílem by mělo být i zlepšení životního standardu prostých obyvatel. Ani vláda, kterou nový premiér představil, není úplně nová. Bude pravděpodobně navazovat na politiku vlády předchozí, i když se bude tvářit přívětivěji.

    V každém případě se prezident Kasym Žomart Tokajev snaží kosmetickými úpravami vytvořit dojem významných změn do budoucnosti, a tím obyvatele Kazachstánu uklidnit, aby (pokud je pravda, že se na radikalizaci davů podíleli „teroristické skupiny”), obyvatelé Kazachstánu nepodléhali těmto skupinám a nerozšiřovali nepokoje.

    Kdyby došlo k dalším nepokojům a pokusům o osamostatnění některých oblastí, bylo by v tomto regionu další krizové ohnisko. To si především Rusko nemůže dovolit. Proto bude mít Smajlov podporu Ruska, což ostatně bylo již oznámeno.

    Někdejší prezident Nazarbajev s rodinou opustil zemi. Je známo, kde by mohl být a jaká je pravděpodobnost, že se vrátí?

    Je zřejmé, a to i z vyjadřování prezidenta Tokajeva, že éra bývalého dlouholetého prezidenta Nazarbajeva skončila. Nursultan Abišula Nazarbajev si je vědom, že jeho vláda, kdy potlačoval opozici, kdy kvetla korupce, má mnoho nepřátel, kteří mohou chtít přivést Nazarbajeva k odpovědnosti. Je si pravděpodobně i vědom toho, že by mohl skončit jako někteří jiní diktátoři. Proto ze země utekl. Kam odešel, není přesně známo, ale dá se odhadovat, kde se nachází.

    Nejsem si jistý, že se Nazarbajev vrátí do Kazachstánu. Kritika, kterou vznesl na jeho hlavu jeho nástupce a „žák”, dnešní prezident Tokajev, ukazuje na to, že je již osobou nevítanou. Současně ale Tokajev oznámil, že se podařilo krizi zvládnout a zajistit klid a pořádek v zemi. Jinými slovy, věci se vrací do původních „kolejí”, což by mohlo znamenat, že se Nazarbajev v tichosti může vrátit. Ale je téměř jisté, že již nebude mít svoji pozici, kterou si ponechal po svém odchodu z funkce prezidenta. V jeho 81 letech se mu nebude chtít moc riskovat.

    Je realistická systémová změna, či alespoň uvolnění režimu?

    Z toho, co je známo dnes, a jak prezident Tokajev a jeho předseda vlády situaci řeší, je to nepravděpodobné. To ale neznamená, že by v budoucnosti nemohla nespokojenost obyvatel vyvolat další demonstrace a případně i změny.

    V Kazachstánu dlouhá léta – od roku 1991 do roku 2019, vládl tvrdou rukou prezident Nazarbajev, který poté, kdy byl nahrazen Tokajevem, stále držel pozici předsedy bezpečnostní rady státu. Celou tu dobu byla politická scéna a společnost formována tímto diktátorem a jeho klikou. Většina těchto lidí je pořád ve funkcích, případně si udržují vliv na správu země. I současný prezident Tokajev je žákem Nazarbajeva, on ho do pozice následníka postavil. I když dnes kritizuje Nazarbajeva, nelze předpokládat, že „překročí svůj stín”.

    Za takových podmínek lze jen těžko tvrdit, že dojde k zásadní změně režimu. Možná k částečnému uvolnění. Ale brutální způsob potlačení demonstrací ukazuje, že se vedení státu zásadně nezměnilo. V této souvislosti je také vhodné připomenout, že změny si nepřejí ani mocní sousedi Kazachstánu, a to Rusko a Čína. Oběma velmocem současný režim v Kazachstánu vyhovuje, i když není úplně bezkonfliktní.

    Jaký dopad má kazašská situace na bezpečnostní politiku ČR?

    Na českou bezpečnostní politiku nemá, a v nejbližší době asi nebude mít, kazašská situace zásadní vliv. Jen v případě, kdyby se do našeho prostředí promítala cestou ruských aktivit. Zatím však takový signál není. Podobně není známo ani to, že by docházelo k omezení vývozu energetických surovin.

    Vzájemné vztahy byly v minulosti relativně vyvážené. Z hlediska energetické bezpečnosti je zásadní, že Kazachstán je 3. největším dodavatelem ropy do ČR. Tyto dodávky ale nevyváží vývoz z České republiky do Kazachstánu, ve kterém v jednotlivých letech mírně převyšujeme dovoz z Kazachstánu (o 6-9 mld CZK).

    Je tedy nutné víc sledovat ekonomické vazby a otázky energetické bezpečnosti, i když ani z tohoto hlediska naše vazby na Kazachstán nejsou ze strategického hlediska na nejvyšších úrovních.

    Arm. gen. Ing Jiří Šedivý (1953) je někdejší náčelník Generálního štábu Armády ČR (1998-2002).

    Vystudoval Vysokou školu pozemního vojska ve Vyškově, postgraduální studium absolvoval na Vojenské akademii v Brně. V letech 1994/95 studoval na Vysoké válečné škole Armády Spojených států v Pennsylvánii.  Vedl také kontingent AČR v Bosně a Hercegovině.

    Po ukončení vojenské kariéry se živí jako bezpečnostní konzultant a přednáší na vysoké škole CEVRO Institut.

     

    Děkuji AN

     

  • Nejčastější nemoc z povolání? Syndrom karpálního tunelu

    Nejčastější nemoc z povolání? Syndrom karpálního tunelu

    Odborníci sestavili seznam nejčastějších nemocí z povolání, které postihly zaměstnance v České republice za období 2010-2020. Vycházejí přitom z dat Českého statistického úřadu, který sbírá a vyhodnocuje potřebné informace od lékařů a zaměstnavatelů.

    Odborníci přitom vynechali onemocnění covid-19, které statistikou v posledních dvou letech značně zamíchalo, a které je v některých případech také považováno za nemoc z povolání. To by jinak skončilo na druhém místě.

    A o jaké nemoci tedy jde?

    • Syndrom karpálního tunelu
    • Kontaktní alergický ekzém
    • Svrab
    • Zánět průdušek (astma bronchiale)
    • Pneumokonióza uhlokopů prostá (zaprášení plic)

    Syndrom karpálního tunelu, který žebříčku „kraluje,“ se potom dělí na dvě kategorie:

    • Syndrom karpálního tunelu z přetěžování
    • Syndrom karpálního tunelu z vibrací

    Prvním typem trpí častěji ženy, druhým muži.  Jde o bolestivé onemocnění středového nervu v zápěstí a postihuje široké spektrum profesí: horníky, dělníky, frézaře, šičky, soustružníky, ale i sekretářky. Bývá důsledkem používání velké svalové síly nebo velkého počtu opakujících se stereotypních pohybů. U méně fyzicky namáhavých činností to je pak důsledek ergonomicky nevhodného uspořádání pracoviště.

    Mezi příznaky syndromu patří oslabená citlivost, mravenčení, pálení, trnutí a bolesti prstů rukou, které často bolí i v klidovém stavu. Syndrom lze klinicky diagnostikovat např. studií nervového vedení či metodou EMG.

    Ať už se jedná o jakoukoli nemoc, mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem by měla panovat důvěra a otevřenost ohledně zdravotního stavu zaměstnance. Jen tak lze zajistit, že se nic nepodcení, příznaky nemoci se nebudou zhoršovat a nastoupí se adekvátní léčba. Zcela zásadní je potom informovanost v případě nakažlivých chorob.

    Statistika však počítá i s tím, že stovky případů ročně zaměstnanci nenahlásí nebo neřeší. Tato skutečnost nejenže ztěžuje komplexní pohled dna věc, ale ohrožuje i samotnou bezpečnost práce.

  • Recenze: Vor v zákoně

    Recenze: Vor v zákoně

    Kniha britského výzkumníka Marka Galleottiho se zabývá fenoménem ruského organizovaného zločinu.

    Vor v zákoně je velmi čtivá, odborně naučná publikace, která čtenáře provede dějinami ruské kriminality od středověkých časů po současnost. Nejvíc prostoru je však věnováno etapě od 19. století dále…

    Tehdy, především v souvislosti s industrializací, začala rozsáhlá migrace do měst. V ruských metropolích vznikaly oddělené chudinské čtvrti, tzv. jamy, kde živě bujela kriminalita všeho druhu. Postupně se začala tvořit nová vrstva společnosti, která nepracovala, ale žila vyloženě z kriminality – loupeží, krádeží, (nájemných) vražd a vydírání.

    Po pádu carské říše a nástupu bolševiků tato kriminální sorta značně zmohutněla. V trestaneckých táborech a gulazích vznikla živná půda pro subkulturu, ze které vyrostli „vory v zákoně“ neboli „zloději podle práva.“

    Na první pohled se odlišovali typickým tetováním, které hlásalo jedinečný životní příběh nositele. Sami pro sebe také vytvořili „vorovskoj mir,“ neboli „kodex zlodějů“, systém pravidel, kterými se řídili. Například nesměli mít žádné placené zaměstnání nebo spolupracovat s represivními orgány a se státem. Charakteristické bylo také pohrdání ženami „feňa,“ tj. kriminálnický slang.

    Po Stalinově smrti a posléze s pádem SSSR se však transformoval i vorovský způsob života. Staré struktury a tradice ustoupily uhlazenějšímu stylu, který se propojil se státem – což bylo paradoxně původně právě to, proti čemu vorové bojovali…

    Dnešní ruský organizovaný zločin je nesmírně mohutný a synergicky provázaný s politikou a byznysem. Oligarchické a kleptokratické Rusko představuje jeden velký mafiánský stát, ve kterém, jak trefně zní název jiné zajímavé knihy autora Petera Pomerantseva „nic není pravda a všechno je možné.“

    Galeottiho kniha je založená na dvou desetiletích terénního výzkumu, na osobních rozhovorech s představiteli státní moci, represivních složek i samotných aktérů organizovaného zločinu.

    Čtenář díky barvitému popisu nahlédne do struktur zločineckých skupin, jejich životů, šarvátek i tvrdých válek. Pochopí, jak jsou jednotlivé gangy uskupeny z hlediska hierarchie, místní příslušnosti či etnicity. Seznámí se také s životy důležitých vorů a dalších postav ruského podsvětí. Text doplňuje několik stran zajímavé fotogalerie.

    Kniha Vor v zákoně je vhodná jak pro studenty bezpečnostních oborů či mezinárodních studií, tak pro širokou veřejnost se zájmem o problematiku kriminality a organizovaného zločinu.

    AN

  • „Ženy jsou na úrovni velení rovnoprávnými partnery mužů.“

    „Ženy jsou na úrovni velení rovnoprávnými partnery mužů.“

    Security Guide oslovil historicky druhou českou generálku, profesorku Zuzanu Kročovou. Podělila se o zkušenosti z armádního a vědeckého prostředí. Proč si nevšímá rozdílů mezi muži a ženami? A jak si vede česká armáda v oblasti výzkumu biologických zbraní? I o tom je tento rozhovor…

    brig. gen. prof. RNDr. Zuzana Kročová, Ph.D. se narodila 9.9.1960 v Novém Městě na Moravě. Vystudovala Přírodovědeckou fakultu dnešní Masarykovy univerzity, obor fyzikální chemie. V roce 1993 nastoupila na Vojenskou lékařskou akademii, která se v roce 2004 transformovala na Fakultu vojenského zdravotnictví Univerzity obrany. Od roku 2014 zastává pozici vedoucí Katedry molekulární patologie a biologie.

    V roce 2006 vstoupila do profesionální armády. 29. července 2020 byla jmenována prezidentem republiky Milošem Zemanem do funkce rektorky-velitelky Univerzity obrany na funkční období od 1. srpna 2020 do 31. července 2024. 8. května 2021 jím byla jmenována do hodnosti brigádní generálky.

    Vystudovala jste Přírodovědeckou fakultu Masarykovy univerzity, poté jste pracovala na Vojenské lékařské akademii, nynější Fakultě vojenského zdravotnictví Univerzity obrany. Co vás lákalo na biologii a armádě?

    Na Přírodovědecké fakultě jsem začala studovat chemii, ale v prvním roce studia jsem přestoupila na obor fyzikální chemie, který mě více přitahoval a ve kterém jsem mohla lépe uplatnit svoje schopnosti. Po studiu jsem několik let pracovala v laboratoři Plemenářského podniku a v roce 1993 jsem nastoupila jako vědecký pracovník na Vojenskou lékařskou akademii v Hradci Králové. Na specializovaném pracovišti v Těchoníně jsem se jako fyzikální chemik zabývala měřením bioaerosolů. Po absolvování postgraduálního studia na Ústavu imunologie Lékařské fakulty Univerzity Palackého v Olomouci se moje vědecká dráha začala orientovat směrem k infekční biologii. Přestup z místa civilního pracovníka na vojenskou pozici z reorganizačních důvodů krátce po transformování lékařské akademie na Fakultu vojenského zdravotnictví Univerzity obrany byl pro mě velkou výzvou. Přestup do armády spojený s vykonáním základního vojenského výcviku jsem zvládla velmi dobře, i když už mi dávno nebylo dvacet let, jak tomu bývá u uchazečů, kteří vstupují do armády.  Jako vojákyně jsem začala pracovat na vedoucích pozicích, především na pozici vedoucí katedry molekulární patologie a biologie.

     Vaší specializací je molekulární patologie a biologie. Můžete čtenářům-laikům vysvětlit obsah tohoto oboru? Na čem konkrétně jste vědecky pracovala?

    Molekulární patologie a biologie na naší katedře je zaměřena na studium vysoce nebezpečných bakteriálních agens a toxinů, potencionálně zneužitelných pro bioterorismus. Ve své vědecké práci jsem se zabývala projekty založenými na detekci, identifikaci a dekontaminaci těchto biologických agens. V realizovaných projektech základního výzkumu jsem studovala časnou imunitní odpověď organismus po infekci intrabuněčnými bakteriemi. Jako expert na ochranu a boj proti biologickým agens jsem pracovala v několika odborných panelech NATO pro oblast ochrany proti zbraním hromadného ničení.

     V roce 2020 jste se stala první rektorkou Univerzity obrany. Kolik jste měla soupeřů? Jaké byly vaše první kroky ve funkci?

    brig. gen. prof. RNDr. Zuzana Kročová, Ph.D.Ve volbě na nového rektora univerzity byli čtyři kandidáti. Skutečnost, že jsem byla zvolena v prvním kole pro mě byla potěšující a současně velkým závazkem nejen těm, kteří mi odevzdali hlas, ale všem příslušníkům školy. Mým hlavním cílem bylo změnit vnitřní atmosféru na univerzitě. Naplnění tohoto cíle je pro mě nejdůležitějším úkolem a od prvních dnů ve funkci uskutečňujeme s mými spolupracovníky řadu kroků, které postupně vytvoří lepší pracovní podmínky pro práci učitelů, vědeckých pracovníků, studentů i administrativních pracovníků. Řada přijatých opatření již zlepšila situaci uvnitř školy. Usilovně pracujeme na lepším nastavení vnějších pravidel fungování univerzity. Jsme státní vojenskou školou, na kterou se vztahují zákony a předpisy týkající se resortu ministerstva obrany a současně zákon o vysokých školách. Tyto dvě skutečnosti je někdy velmi obtížné skloubit. Hledáme právní cesty k zabezpečení hlavního poslání UO – kvalitně vzdělávat naše studenty dle požadavků Armády ČR a současně být lídry v obranném výzkumu, na národní úrovni a ve vybraných oblastech i té mezinárodní. Už se podařilo udělat velký kus práce, ale ten mnohem větší je ještě před námi. V našem funkčním období se jistě nepodaří vše dokončit, ale chtěla bych opatření vedoucí správným směrem alespoň nastartovat.

    Setkala jste se někdy s pochybnostmi ohledně svých schopností proto, že jste žena?

    Nesetkala. Upřímně řečeno, těmto názorům ani nevěnuji pozornost. Myslím, že není nutné dělat rozdíly mezi muži a ženami.  Přála bych si, aby se po skončení mého funkčního období vzpomínalo především na pozitivní změny, které jsem uskutečnila nebo vytvořila podmínky pro jejich další rozvoj. To se týká jak oblasti kultury vnitřního prostředí, stabilizování či akreditace nových studijních programů, rozvoje vědecko-výzkumné činnosti či mezinárodních vztahů, ale i posílení hrdosti všech příslušníků školy a jejich absolventů na jejich alma mater.

     Generálkou Vás jmenoval prezident Miloš Zeman v květnu tohoto roku. Po Lence Šmerdové jste tak druhou brigádní generálkou české armády. Jak hodnotíte počet žen v armádě a způsob, jakým se k nim přistupuje?

    Když jsem kandidovala na rektorku univerzity, nebylo mým cílem získat hodnost generálky. Ta je spjatá s pozicí rektora Univerzity obrany. Nicméně jmenování generálkou byla pro mě velká čest a vlastní akt převzetí generálské hodnosti na Pražském hradě z rukou pana prezidenta byl pro mě velmi významný okamžik. Již při mém vstupu do armády jsem si slíbila, že pokud se stanu profesionálním vojákem, chci se aktivně podílet na zvyšování schopností Ozbrojených sil České republiky.

    Počet žen v ozbrojených silách České republiky je skoro 13% , což ji řadí nad průměr států NATO. Tento poměr se bude postupně zvyšovat právě vyšším podílem absolventek Univerzity obrany, který v posledních letech činí přes dvacet procent absolventů. Nabízíme stejné možnosti vzdělání a následného uplatnění ve vojenské kariéře. A skutečnost, že česká armáda má již dvě generálky, může pozitivně přispět při rozhodování žen, jestli do armády vstoupit.

     Co si myslíte o kvótách pro ženy?

    Přes řadu objektivních překážek se otevírají stále větší možnosti kariéry žen v armádě. Vedle dvou generálek již dnes mnoho žen – vojákyň zastává významné a odpovědné funkce v armádě. Nemyslím si, že kvóty pro ženy vyřeší případné problémy. Je třeba postupně pracovat na vytváření skutečných podmínek a předpokladů, aby ženy mohly skloubit rodinné závazky s vojenskou kariérou.

     Teď otázka k vašemu vědnímu oboru: Co mezinárodní bezpečnost a biologické zbraně? Je důvod se obávat, že některé země je vyvíjejí a mohou použít?

    brig. gen. prof. RNDr. Zuzana Kročová, Ph.D.Přestože se mezinárodní bezpečnostní prostředí v posledních letech zhoršuje, je důležité připomenout, že Armáda České republiky je v rámci NATO připravena a specializována na oblast ochrany proti zbraním hromadného ničení, která zahrnuje i ochranu proti případnému nebezpečí biologických zbraní. V naší vědecké práci se této oblasti na univerzitě věnujeme velmi podrobně a máme již řadu zajímavých výsledků v oblasti detekce a dekontaminace biologických agens, které byly zavedeny do praxe útvarů Armády ČR.

     

     Co byste poradila ženám, které chtějí uspět v oborech, kde dominují muži?

    Vojenské povolání dávno není výlučná doména mužské části populace. Počet žen v Armádě ČR se postupně zvyšuje především v kategorii důstojnického sboru, pro který Univerzita obrany vzdělává a připravuje své absolventy. Ženy projevují přirozeně zájem o studium lékařských specializací, manažerských odborností, ale zvyšuje se zájem žen o studium i velitelských a technických specializací, zejm. v oblasti kybernetické bezpečnosti a elektrotechniky. Máme tedy studentky průřezově ve většině studijních programů. Nastavený systém individuální podpory během studia a týmový přístup vytváří všechny předpoklady pro to, aby naše studentky zvládly i obtížnějších části studia a výcviku. Z vlastní zkušenosti musím říct, že dívky a ženy jsou schopné být na úrovni velení rovnoprávnými partnery mužů.

  • Security Guide přináší rozhovory s úspěšnými ženami v bezpečnostním oboru. Dnes odpovídá inspektorka Oblastního inspektorátu práce v Ostravě a bývalá policistka Petra Vrtalová.

    Security Guide přináší rozhovory s úspěšnými ženami v bezpečnostním oboru. Dnes odpovídá inspektorka Oblastního inspektorátu práce v Ostravě a bývalá policistka Petra Vrtalová.

    Dvacet let jste strávila u Policie ČR. Čím jste se tam zabývala?

    Ano, dvacet let jsem byla policistkou pořádkové služby Policie ČR, kdy jsem po absolvování základní odborné přípravy na Střední policejní škole v Holešově začínala v oblasti hlídkové služby. Stejně tak, jako všichni policisté a policistky. Výkon hlídkové služby, tzv. „služby na ulici“, byl pro mě skvělou školou a startem pro další období fungování v policejní práci. Na tomto místě děkuji všem bývalým kolegům, kteří mě policejnímu „řemeslu“ naučili. Pořádkové službě jsem zůstala věrná po celou dobu trvání mého služebního poměru, v posledních letech před mým odchodem od policie jsem se věnovala i majetkové trestné činnosti s určitým specifikem v oblasti krádeží na osobách či vloupání do vozidel, objektů apod. Pořádková služba, jakožto uniformovaná složka policie, je službou v terénu, kde se musíte naučit adekvátně reagovat na různé situace. Jste v první linii. V takových případech je potřeba rychle se rozhodovat a jednat, a ve zvlášť vypjatých situacích mnohdy i zapomenout na to, že jste žena. Jsem dodnes hrdá, že jsem mohla být součástí české policie, a i po odchodu do civilu (k 1.11. letošního roku je to 5 let), se stále cítím být její součástí. Srdcem i duší jsem stále policistkou. Obezřetnost, opatrnost, postřeh, ale i pokora, ve mně zůstanou napořád.  Věřím, že mi dají za pravdu i další kolegové, „policisté ve výslužbě“.

    Co Vás k policii táhlo? Měla jste nějaké vzory?

    Původní profesí jsem zdravotní sestra, avšak cca v 19 letech jsem pocítila potřebu radikální změny. Tím nechci říct, že volba mé původní profese byla špatná, nicméně je jiné rozhodovat se o profesním směřování ve věku, kdy opouštíte základní školu, nebo o pět let později, kdy jste již někde jinde. Částečně mi byl inspirací člen mé širší rodiny, který byl dlouhá léta šéfem kriminalistické techniky v Ostravě, nicméně cenné rady mi poskytl i dnes stále ještě sloužící policista, kterého jsem poznala v době, kdy jsem ještě byla zdravotní sestrou. Ten mě, dá se říct nasměroval, na koho se obrátit, jakým způsobem podat žádost o přijetí k policii a zasvětil mě také do tajů průběhu celého výběrového řízení. Jsem žena činu, proto moje rozhodnutí jít do toho a přihlásit se, bylo realizováno.

    Nastupovala jste k PČR v roce 1996. Jak Vás přijal mužský kolektiv?

    Kolegové policisté mě přijali velice hezky. Párkrát, zejména na počátku mého působení u policie, mi bylo řečeno, že působím křehce a nemohu v reálné službě uspět. To se naštěstí nepotvrdilo. Mohu říct, že se mi v mužském kolektivu pracuje o mnoho lépe než v ženském. V roce 1996 zdaleka nebylo policistek mnoho, proto se domnívám, že muži přítomnost těch několika málo žen ve svých řadách vítali.

    Setkala jste se někdy s pochybnostmi ohledně svých kompetencí proto, že jste žena?

    Osobně jsem se s tímto nesetkala. Obecně se domnívám, že snad ve všech profesích se to ale stává. Stále se ještě najdou kolektivy, ve kterých mají ženy nesnadné postavení a je pro ně o mnoho náročnější prosadit se zejména ve vedoucích funkcích.

    Z Vašeho životopisu je znát, že se ráda realizujete a vzděláváte. V současné době pracujete na doktorátu. O co přesně jde?

    Ano, je to tak, mám ráda výzvy. Vzdělávání, získávání nových dovedností, zkušeností či schopností, patří mezi mé priority, radosti a záliby. V současné době jsem doktorandkou 2. ročníku studia na VŠB v Ostravě, fakultě bezpečnostního inženýrství, kde studuji obor Požární ochrana a bezpečnost, ve čtyřletém programu Požární ochrana a průmyslová bezpečnost. Toto studium obnáší také publikování v zahraničních časopisech, sbornících apod. Většinu svého života jsem zasvětila Policii ČR, proto i nyní, po odchodu do civilu, studuji obor související s bezpečností. Tímto však v oblasti vzdělávání rozhodně nekončím, docentura je pro mě další velkou výzvou. Celoživotním vzorem, a to nejen v oblasti vzdělávání, je pro mě bývalý ředitel Služby pořádkové policie Policejního prezidia ČR, vážený pan docent Ing. Martin Hrinko, Ph. D., MBA, LL. M., nejvzdělanější policista u nás. Je velká škoda, že právě tito lidé opouštějí řady Policie ČR.

    Proč jste se od policie přesunula právě k problematice BOZP?

    Zde bych Vás, paní redaktorko, s dovolením malinko poopravila, pracuji na Oblastním inspektorátu práce v Ostravě (dříve Inspektorát bezpečnosti práce), kde působím na pozici inspektorky pracovněprávních vztahů, i když součástí inspektorských zkoušek každého inspektora jsou také zkoušky z oblasti BOZP. Celá řada bývalých příslušnic či příslušníků policie s ukončeným vysokoškolským vzděláním inklinuje k činnostem ve státní správě s vírou v totožný či přinejmenším podobný řád, který znali z předchozího služebního života. Pro mě byla tato změna profese opět velkou výzvou, součástí profilu inspektora inspekce práce je mimo jiné také složení úřednických zkoušek, a to na Ministerstvu práce a sociálních věcí. Pro vysvětlení-jednotlivé oblastní inspektoráty práce (v ČR je jich celkem 8) jsou podřízeny Státnímu úřadu inspekce práce a tento je řízen Ministerstvem práce a sociálních věcí.

    Co vše spadá do vaší kompetence? Jak na vás reagují klienti? Bývají překvapení, že tyto věci řeší žena?

    Náplní mé práce je mimo jiné provádění kontrol dodržování povinností vyplývajících z pracovněprávních vztahů. Jedná se o kontroly v terénu, tedy přímo v sídlech kontrolovaných osob, ale jde i o celou škálu odborných činností inspektora, jako třeba poskytování bezplatné poradenské a konzultační činnosti v budově inspektorátu v úředních dnech. V uvedenou dobu mohou těchto služeb využívat nejen zaměstnanci, ale taktéž zaměstnavatelé a další osoby. Souběžně s tímto typem poradenské činnosti je občanům poskytována poradenská činnost prostřednictvím telefonu či e-mailu.

    Co se týká reakcí klientů, v zásadě se setkávám s pozitivními reakcemi, navzdory tomu, že inspektorát práce je orgán represivní, který je oprávněn navrhovat a udělovat sankce za jednotlivá porušení ustanovení zákoníku práce. Myslím si, že v tomto oboru lidé příliš nerozlišují, zda danou problematiku řeší žena či muž.

    Co si myslíte o kvótách?

    Zavedení kvót pro ženy nejsem příliš nakloněna. Uvítala bych však, kdyby bylo vyšší zastoupení žen na řídících pozicích, současně za předpokladu, aby byly ženy motivovány ke kariérnímu postupu a byly jim vytvořeny určité podmínky. A to i přesto, že si v průběhu života zakládají rodiny, což je trochu posune o krok zpět. Většina žen zůstává s malým dítětem doma na rodičovské dovolené. V současné době nemám pocit, že by bylo ženám jakkoli bráněno působit na vyšších pozicích.

    Jaké největší potíže v oblasti BOZP řešíte? Kde jsou největší nedostatky?

    Mnohdy kontroly v oblasti pracovněprávních vztahů probíhají ve spolupráci s inspektory pro oblast BOZP a dle mých zkušeností jde o celou řadu porušení v oblasti BOZP, od těch méně závažných, po pochybení zcela zásadní. Překvapuje mě neznalost kontrolovaných osob této problematiky, která se následně může projevit i vyšší pracovní úrazovostí zaměstnanců. Domnívám se, že je potřeba rozšířit povědomí o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci mimo jiné také preventivně-působící činností, zvýšením četnosti školení nejen zaměstnanců, ale především zaměstnavatelů.

    Co byste poradila ženám, které chtějí uspět v bezpečnostní oblasti?

    Služba u Policie ČR je nesmírně náročná, a to nejen po stránce fyzické, ale rovněž psychické. Především doporučuji ženám, které chtějí u policie pracovat, důkladně zvážit, zda jsou schopny unést vysokou míru každodenního stresu. Avšak bezpečnostní oblast zahrnuje širokou škálu činností, i mimo policii, proto jsem rozhodně nakloněna tomu, aby v oblasti bezpečnosti působilo více žen.

    Medailonek: Mgr. et Bc. Petra Vrtalová pracovala dvacet let u Policie ČR, nyní se zabývá pracovněprávními vztahy na Inspektorátu práce v Ostravě. Je také doktorandkou 2. ročníku studia na Vysoké škole báňské, na Fakultě bezpečnostního inženýrství, kde studuje obor Požární ochrana a bezpečnost. Ráda se vzdělává a baví ji na sobě pracovat.

    Děkuji za rozhovor Andrea Novotná

  • Ředitel BIS Michal Koudelka obdržel další cenu.

    Ředitel BIS Michal Koudelka obdržel další cenu.

    Ředitel Bezpečnostní informační služby Michal Koudelka byl mezi osmi oceněnými, kteří 1.12. 2021 z rukou legendárního pilota, armádního generála Emila Bočka, obdrželi cenu Morální autorita.

     „Toto ocenění je pro mě naprosto výjimečné, protože mi ho dala žijící legenda, hrdina a člověk, který patří k mým velkým vzorům,“ uvedl po převzetí ceny Michal Koudelka.

    Mezi oceněnými byli letos například bývalý předseda Senátu Parlamentu ČR Přemysl Sobotka, neurochirurg Vladimír Beneš nebo zakládající člen Sdružení novodobých válečných veteránů ČR Jindřich Sitta. Ocenění převzali také zástupci Vojenského historického ústavu Bratislava a Domov „Vlčí mák“ v Ústřední vojenské nemocnici.

    Pro ředitele naší kontrarozvědky Michala Koudelku jde už o několikáté ocenění v řadě. V březnu 2019 obdržel Tenetovu cenu za zahraniční spolupráci, která je pojmenovaná po Georgi Tenetovi, jenž byl ředitelem CIA v době útoků 11. září 2001 a války v Iráku.

    Předseda horní sněmovny Parlamentu České republiky Miloš Vystrčil pak předal 28. září 2021 Koudelkovi stříbrnou medaili „za vytrvalou službu vlasti za všech okolností“.

    Zdroj: TZ BIS; AN

  • Přinášíme rozhovor s Petrem Kábrtem, policistou, který odsloužil více jak 30 let. Mimo jiné říká: „Díky víře jsem bral práci u policie jako poslání.“

    Přinášíme rozhovor s Petrem Kábrtem, policistou, který odsloužil více jak 30 let. Mimo jiné říká: „Díky víře jsem bral práci u policie jako poslání.“

    Petr Kábrt (1972) strávil u policie 30 let. Začínal na obvodním oddělení, sloužil u pohraničníků i pořádkových složek, posledních 15 let však strávil jako městský policista, kde se vypracoval na velitele obvodního oddělení. Působil i jako odborný přednášející prevence kriminality. Pro Security Guide vypráví o svých zkušenostech, radostech i strastech policejní práce, o víře, a vysvětluje význam mnohdy mylně znevažované obecní policie…

    Jak jsi u policie začínal?

    Jako každý policajt od píky. Jako obvoďák, který se zaučoval a prošel kolečkem, abych poznal práci jako takovou. Vedli mě starší kolegové. Po určité době člověk zjistí, že by se mohl odrazit dál, že ho zaujalo nějaké téma. U mě to bylo tak, že už na škole k nám přišli náboráři z pohraniční policie (v té době se hranice ještě hlídaly, rok 1990 pozn. red.) Já byl tenkrát čerstvě ženatý a říkám jim: „Dobře, šel bych, ale potřebuji byt“ A oni: „Dobře, dostaneš byt.“ Takže nejprve jsem měl v Litomyšli obvodní praxi, a pak jsem nastoupil k pohraniční policii v Orlických horách.

    Měl jsi inspiraci pro policejní práci v okolí, v rodině atd.?

    Ano. Táta byl u policie jako psovod. Mně se jeho práce líbila. U pohraničníků jsem měl u sebe taky psa. Ale postupem času jsem vnímal, že tohle zařazení není pro mě úplně to pravé. Srdce mě táhlo víc k bojovníkům, k pořádkové policii, zásahovým jednotkám atd. Tak jsem se hlásil k zásahovce, ale neprošel jsem, nedal jsem to psychicky.

    V jakém smyslu?

    Po stránce ega. V testech se projevila určitá nevyzrálost, která by mohla způsobit problémy. Každá policejní práce vyžaduje určité charakterové a psychické vlastnosti. Nakonec tomu osud chtěl, že sice zásahovka nevyšla, ale k pořádkové policii jsem se už dostal. Tam jsem pak zůstal dalších sedm let.

    U policie jsi začínal v divokých devadesátých letech. Jak na to vzpomínáš? Jak se za tu dobu změnil styl policejní práce?

    Jo, devadesátky… Tam se vraždilo, auta lítala do vzduchu, řádily gangy, umírali naši kluci na ulicích… Byl jsem v té době mladý začínající polda a ty věci jsem vnímal jako normální, prostě jako součást práce, která se musí dělat. Z dnešního pohledu je to tvrdá doba, ale já to tenkrát bral, jak to bylo.

    Policejní práce se změnila ve všem. V taktice zákroků, změnila se výzbroj, výstroj, styl, jakým policie vystupuje vůči lidem – obzvlášť vůči pachatelům. Taky velice vzrostla brutalita útočníků vůči policii. Byla doba, kdy nebyl problém, aby člověk sloužil sám, teď je to prakticky nemožné.

    Proč jsi odešel k městské policii?

    Petr KábrtV té době, tj. v roce 2002 jsem se cítil už trochu vyhořelý. Mimo policii jsme ještě s kamarádem dělali už pár let filmové kaskadéry, tak jsem si řekl, že se budu živit tím a k tomu si najdu nějakou civilní práci. Prošel jsem několik zaměstnání, ale nakonec zjistil, že ve mně ten policajt prostě pořád je. Tenkrát mi někdo řekl – tak běž k městské policii. Já to bral jako něco podřadného, tak jsem to zamítl. Ale pak jsem studoval VŠ a v hodinách psychologie začaly vyvstávat témata, která ve mně hlodala, a nakonec jsem si řekl – proč bych ty měšťáky nezkusil?

    Mnoho lidí má městské policisty zafixované jako dráby, co nasazují botičky. Můžeš tento předsudek vyvrátit?

    Já to vyvracet nebudu, je to totiž pravda. 😀 Ne, ale vážně: Vtip je v tom, že ta práce není jen o botičkách, ale ty botičky jsou nejvíc vidět. Stejně tak pokuty. Dopravních přestupků je prostě strašně moc.

    Státní a městská policie je jiná. Začíná to už tím, že u státní policie je služební poměr, u městské pracovní smlouva. Spolupracujeme se státní policií u zásahů. Pokud na některé věci nemáme kompetence, předáme to. Máme se státní policií i společná cvičení, abychom třeba u sportovních zápasů věděli, jak máme kooperovat.

    Dále jezdíme v autech vybavených defibrilátorem a spolupracujeme pomocí speciální aplikace se záchrannou službou, abychom dokázali zasáhnout, když je někdo v ohrožení života. Je to opravdu pestrá práce. Ale jak říkám, nejvíc vidět jsou ty botičky, tak to prostě je.

    Setkal ses při službě s nějakými bizarnostmi?

    Přemýšlím, co by měl policista považovat při své práci za bizarnost. My toho zažijeme tolik… Nestalo se přímo mě, ale od kolegů jsem slyšel, že pomáhali vysvobodit ženu z pout použitých na erotické hrátky. Já jsem jednou jel s kolegou prověřit situaci, kdy lidé nahlásili zvláštní zvuky v sousedním bytě. I z toho se nakonec vyklubaly vášnivé milenecké chvilky… Pak si pamatuju, že jsem jel na oznámení do obchodního domu, kde zadrželi zloděje. Ten člověk byl zvláštní, hlavně pohled do jeho očí… Vypadal, jako by mu to bylo úplně jedno. Za 14 dní jsem v televizi zahlédl, že ten člověk byl zatčen pro vraždu, kterou spáchal ve dnech, kdy jsme ho zadržovali pro krádež. Tak mi došlo, proč se choval lhostejně. Nějaká čórka byla proti vraždě nic… Bizarnost jako taková je pro mě každá věc, která je v rozporu s lidskou důstojností. Ať se to týká obětí domácího násilí, kdy jsem viděl, jak teenageři tlučou svoje rodiče či prarodiče, když na ulicích zůstávají ležet zmlácení nebo mrtví, prostě každá forma nelidskosti je podle mě bizarnost.

    Jaké jsou dle tvého praktického pohledu největší nedostatky městské policie? Chybí ti něco?

    Nemyslím si, že obecní policie nebo policie jako taková má nedostatky. Nedostatky má společnost. Policie je represivní složka a pravidla jsou daná. Lidé, kteří páchají přestupek nebo trestný čin musí počítat s tím, že jako policista ze zákona mohu použít takové donucovací prostředky, abych dosáhl cíle zákroku. Ale jedna věc mě napadá…  Když jsem nedávno odešel od městské policie, uvědomil jsem si, že mi chybí policisté v ulicích. Policisté by měli být vidět. Nejde o to, abychom měli policejní stát. Ale jsou to drobnosti – kolikrát se mi stalo, že jsem pomáhal lidi nasměrovat, poskytoval jsem první pomoc, sbíral odpad po feťácích, pomáhal jsem ztraceným dětem nebo zoufalým rodičům… Snažil jsem se být v terénu. Ale od té doby, co jsem odešel, všímám si, že policisty v ulicích skoro nevidím. Nevím, za je to jen můj dojem, nebo tomu tak opravdu je, to by asi chtělo zeptat se i jiných lidí.

    Pro práci u policie musíš být ve výborné kondici. Jak probíhají zátěžové testy? A jak si udržuješ fyzičku?

    Musíš splnit několik předpokladů. Musíš projít psychotesty, splnit zdravotní podmínky a projít fyzickými testy – běh, skok do dálky, kliky, veslování… Musíš se vejít do tabulek. Ale to je základ. Když pak děláš nějakou specializaci, třeba zásahovku nebo chceš k URNA, tak tam jsou ty testy mnohem náročnější. V kondici se udržovat musím. U pořádkové policie jsem cvičil denně, měli jsme to i doporučeno. Znal jsem však kluky, co z kondice vypadli, třeba kvůli zdravotním problémům. Takoví lidé pak už nepůsobí v terénu, ale jdou do kanceláře.

    Na jaký zákrok obzvlášť vzpomínáš?

    Těch je hrozně moc. Tak třeba… Sloužil jsem v Litomyšli. Dostali jsme s kolegou oznámení, že v okolí někdo vykrádá chaty. Přijeli jsme v noci, u chaty byl nepořádek, vyházené skříně, ale nikde nikdo… Tak jsme se dohodli, že odjedeme, kolega mě opodál vysadí, a já se přiblížím zpět. Když jsem se po tmavé cestě vracel a najednou se proti mně vynořil člověk. Houkl jsem s vytaženou zbraní: „Policie! Zastavte! Co tady děláte?“ Přitom jsem si všiml, že muž má nádražáckou uniformu. Odpověděl: „Jdu z práce z nádraží.“ Tak jsem ho nechal jít a pokračoval k chatě. Asi za čtvrt hodiny se vrátil kolega, tak jsem mu sdělil, koho jsem potkal. Kolega na to: „Ale tady nádraží není.“ Došlo nám, že to byl ten zloděj. Po nějaké době jsem se dozvěděl, že byl zadržen jinde a měl pod uniformou zkrácenou brokovnici, kterou by zřejmě neváhal použít. A já, i když jsem byl ozbrojen, pochybuji, že bych dokázal tak rychle reagovat. Tenkrát při mně stáli všichni svatí…

    Netajíš se, že jsi věřící. Jak to brali kolegové? Myslíš, že Ti víra pomáhala ve výkonu služby?

    Kolegové si ze začátku mysleli, že se dělám zajímavým, ale posléze to přijali. Buď jsme si o tom povídali a dohodli se, že tohle téma by nás rozhádalo, tak jsme to nechali být, nebo chtěli slyšet něco víc, tak jsem jim rád ukázal, čemu věřím… Existuje Křesťanská policejní asociace, kde se věřící policisté schází a mají svoje kaplany. Může se to jevit v českém prostředí překvapivě, a mě to taky překvapilo, když jsem zjistil, kolik lidí, kteří slouží u policie, je věřících. Myslím, že i díky víře jsem bral práci u policie jako poslání.

    Ráda se ptala Andrea Novotná