Rubrika: Aktuality

Autoškoly začaly s výcvikem budoucích motorkářů. Už šest let platí přísnější pravidla při praktických závěrečných zkouškách, které musí žadatelé o řidičský průkaz na motorku absolvovat. Skládají se ze dvou částí. Nejprve jízdy na cvičišti, pak samostatné jízdy v běžném provozu, kterou vede zkušební komisař buď z vozidla autoškoly, nebo z dalšího motocyklu. Dorozumívají se přes komunikační zařízení.

S jarním počasím přibývá na silnicích motorkářů. Stejně tak se každoročně v tomto období zvyšuje i počet zájemců o získání řidičského oprávnění k užívání motocyklu. Cesta k němu vede primárně do autoškoly, kde je nutné k přihlášce přiložit ještě posudek o zdravotní způsobilosti od praktického lékaře. Motocyklům je vyhrazeno několik řidičských oprávnění, a tak si musí žadatel vybrat, jakou motorku bude řídit. Existují čtyři skupiny a každá z nich má svá pravidla a podmínky. Rozděleny jsou podle typu a výkonu motorky a také věku, který opravňuje motocyklisty stroj řídit.

Teoreticky může za řídítka nejsilnějších mašin legálně usednout dvacetiletý mladík

S výcvikem skupiny AM je možné začít ve 14 letech. Od 15. roku se lze připravit na získání řidičského oprávnění skupiny A1. V 17 letech může zájemce osedlat v rámci výcviku výkonnější stroje, pokud usiluje o řidičské oprávnění skupiny A2. Pro získání řidičského oprávnění skupiny A musí zájemce dovršit věku 24 let (výcvik může zahájit ve 23 letech). Získat ho je možné i po dvou letech od udělení řidičského oprávnění skupiny A2. Žadatel pak musí udělat jen doplňkovou zkoušku z jízdy. Skupina A umožňuje motorky řídit bez omezení výkonu. “Teoreticky tak může za řídítka nejsilnějších mašin legálně usednout dvacetiletý mladík. Nejsilnější stroje nejsou vhodné pro každého. Nováčci by měli začít na nižších kubaturách,” upozorňuje vedoucí instruktor Týmu silniční bezpečnosti a místopředseda Asociace autoškol ČR Ing. Jiří Novotný.

U standardního kurzu je nutné nejprve projít písemnou částí závěrečné zkoušky. Praktická závěrečná zkouška je rozdělená na dvě části. První, na cvičišti, zahrnuje kontrolu vozidla před jízdou (funkčnost osvětlení, technický stav a povinná motocyklová výbava) a jízdní zkoušky. Tam žák musí předvést svoje řidičské schopnosti při pomalé i rychlé jízdě. Při takzvané pomalé zkoušce jede s motorkou rychlostí zhruba 5 km/h, provádí nejrůznější manévry a musí dokázat, že zvládá stroj i bezpečně zaparkovat. V takzvané rychlé části musí být schopen ovládat stroj při vysokých rychlostech. Součástí je například řešení úhybného manévru i krizové brzdění a zahrnovat může také dynamický slalom. “V obou těchto částech je celkem deset úkonů na cvičišti, při kterých zjišťujeme, jestli daný úsek žák zvládne projet či nikoliv. Tím to ale na cvičišti končí, víc zákon neříká. To ale neznamená, že žadatel umí stoprocentně motorku ovládat,” říká Jiří Novotný.

Ostatní řidiči poznají žadatele o řidičský průkaz v ostrém provozu podle vesty s modrým polem a bílým písmenem L

Druhou, závěrečnou část, vede zkušební komisař. Buď sedí ve vozidle autoškoly, nebo na dalším motocyklu a celou zkoušku ovládá dálkově přes komunikační zařízení. Proto by měli být ostatní řidiči na silnicích ohleduplní k motocyklistům ve vestě s modrým polem a bílým písmenem L.

“V autoškole se motocyklista naučí spoustu věcí spojených s provozem, ale nezbývá mnoho šancí nacvičit si nečekané a krizové situace. Proto je vhodné, aby přešel na další fázi do motoškoly, kde se lze zdokonalit a odhalit případné nedostatky a špatné návyky tak, aby v silničním provozu jezdil bezpečně a neohrožoval sebe ani ostatní,” míní David Pabiška, třináctinásobný účastník Dakarské rallye a instruktor kurzů Učme se přežít.

Motocyklisté se tradičně řadí k nejohroženějším skupinám účastníků silničního provozu, vzdělávat se tak musí pravidelně i instruktoři

Autoklub ČR a Tým silniční bezpečnosti dlouhodobě spolupracují s autoškolami na zajištění kvalitní výuky v rámci získání řidičského oprávnění na motocykl. I proto pořádají kurzy pro instruktory autoškol v rámci projektu Učme se přežít. “Myslet si, že umím ovládat motorku, neznamená, že to skutečně umím. Je třeba sledovat nejen vývoj motocyklů, ale ruku v ruce s tím jde i zdokonalování jízdy a výuky,” dodává Libor Budina z Autoklubu ČR. Letos je naplánovaných osm kurzů pro autoškoly i zkušební komisaře. Motocyklisté se tradičně řadí k nejohroženějším skupinám účastníků silničního provozu. To potvrzují i statistiky dopravních nehod. “V rámci států EU-28 se totiž jezdci v jedné stopě podílejí zhruba ze 2 % na celkovém počtu ujetých kilometrů, na počtech obětí dopravních nehod však z 18 %. Za řídítka by měl každý motorkář proto usedat s náležitou pokorou. A pamatovat, že za zkušeného se může považovat až po ujetí alespoň 50 tisíc kilometrů,” zdůrazňuje Roman Budský Z Platformy VIZE 0.

Každý motorkář by měl prostřednictvím dalšího vzdělávání po autoškole zajistit bezpečnost nejen sobě, ale i ostatním na silnicích

“Je nutné usilovat o jednotný standard při získávání řidičského oprávnění na motocykl. V dalším vzdělávání by bylo na čem stavět a instruktoři by se mnohdy nemuseli vracet k základům,“ dodává Jiří Novotný. Podle něj je důležité prohloubit zodpovědnost motocyklistů, aby každoročně navštívili motoškolu, nebo specializovaný kurz pro připomenutí informací i techniky jízdy. „To, že při zkouškách dotyčný projede slalom a neshodí kužel z něj nedělá zkušeného motorkáře, i když splnil úkol. Tady je prostor pro další posun. Měli bychom dál vzdělávat v teorii, ale především v praxi. Zjistit, jestli skutečně umí dobře ovládat motorku,” apeluje na zodpovědnost motorkářů vedoucí instruktor Týmu silniční bezpečnosti Jiří Novotný a uzavírá: “U zkoušky hodnotíme to, jestli žák shodil, nebo neshodil kužel. Nevyhodíme ho proto, že ovládá brzdu čtyřmi prsty, že má nohy špatně na stupačkách. Jak to má být správně se v základech motoškoly často nedozví. To by si měl každý motorkář uvědomit a snažit se dalším vzděláváním zajistit bezpečnost nejen sobě, ale i ostatním na silnicích.”

Bližší informace najdete zde.

Zdroj: TZ; JM

28. Duben patří od roku 2003 obětem pracovního úrazu či nemoci z povolání. Tento den je oficiálně nazýván jako „Světový den bezpečnosti a ochrany zdraví při práci” a vyhlásila ho Mezinárodní organizace práce.

Světový den bezpečnosti a ochrany zdraví při práci je mezinárodním dnem vzpomínky na pracovníky, kteří zahynuli při pracovních úrazech nebo v důsledku nemocí způsobených prací. Každoročně se 28. dubna konají na celém světě vzpomínkové akce. Někde zahrnují aktivní kampaně a akce na pracovišti k rozšíření povědomí o tomto dnu. Veřejné akce zahrnují projevy, náboženské bohoslužby pořádané mnoha církvemi, kladení věnců, výsadbu stromů, odhalení památníků, vypouštění balonů, zvyšování povědomí veřejnosti o těchto otázkách a kladení prázdných bot na místech symbolizujících ty, kteří zemřeli při práci.

Tento den je uznáván jako národní den v mnoha zemích, mezi něž patří Argentina, Belgie, Bermudy, Brazílie, Kanada, Dominikánská republika, Gibraltar, Lucembursko, Panama, Peru, Portugalsko, Španělsko, Thajsko, Tchaj-wan, Spojené státy americké a Velká Británie.

Odborové svazy v dalších zemích dlouhodobě usilují, aby jejich vláda uznala tento svátek. Mezi tyto země patří Benin, Finsko, Maďarsko, Malta, Nepál, Nový Zéland, Rumunsko, Singapur i Česká republika.

Dnem úrazů je pondělí, nejvíc ve stavebnictví a výrobě

Podle generálního inspektora Státního úřadu inspekce práce Rudolfa Hahna, který se opírá o statistiky, bylo v roce 2020 v České republice nahlášeno 41 358 případů pracovní neschopnosti způsobené úrazem na pracovišti. „Oproti roku 2019 došlo k poklesu,“ říká Hahn a připisuje to i koronavirové pandemii: „Některé výrobní provozy se zastavily. Logicky tak došlo i k eliminaci úrazů.“

Podle generálního inspektora je nejčastějším důvodem pracovního úrazu nedodržování pravidel BOZP ze strany zaměstnanců: „Setkáváme se s tím pravidelně. Je ale třeba zdůraznit, že my jako úřad nemáme pravomoc rozhodnout, co je a není pracovní úraz. Často se potýkáme s tím, že zaměstnanec na to má jiný názor než zaměstnavatel. To je ale úkol pro soudy. My působíme pod MPSV, zpracováváme data a podáváme výstupy. Nejsme arbitr.“

Zajímavostí je, že nejčastějším dnem pro pracovní úrazy je pondělí: „Dává to smysl,“ podotýká Hahn. „Lidé jsou po víkendu občas ještě duchem jinde, a to se pak něco přihodí jakbysmet. I proto stále apelujeme a zdůrazňujeme, jak je důležitá prevence a systematické školení BOZP. Bohužel se setkáváme s tím, že zaměstnavatelé to berou jako nutné zlo a zaměstnanci to také podceňují. Přitom pokud se něco stane, je zaměstnavatel první na ráně. Nikdo tyto nepříjemné situace neřeší s potěšením, tím spíš, že leckdy nejde jen o banální věci, ale o lidské životy. Z tohoto úhlu bychom se tedy na problematiku BOZP měli dívat. U vojáků, hasičů nebo policistů se jaksi více počítá s tím, že mohou v práci přijít o život. Už méně nad tím přemýšlíme v jiných povoláních.“

A kde se tedy stává úrazů nejvíce? „Je to v oblasti stavebnictví a ve výrobě. U staveb jsou to často pády z výšek nebo úrazy hlavy, ve výrobě jde o úrazy končetin v důsledku manipulace se stroji,“ vysvětluje Hahn. „Nejsou ale výjimkou ani úrazy v kanceláři. V kancelářských profesích jde ale více o nemoci z povolání, které se týkají problémů s krční páteří a celkově s nepohyblivostí. Každá profese má něco. A každá profese může být potenciálně nebezpečná. Proto vítám iniciativu Světového dne BOZP. Bylo by dobré, kdyby se víc dostal do povědomí veřejnosti, a s tím i celá tato problematika.“

Zdroj: ČTK, Státní úřad inspekce práce, AN

Bezpečnostní agentura M2C na zámečku Načeradec na Benešovsku zřídila ubytování pro ukrajinské rodiny svých zaměstnanců. K pomoci při zmírnění dopadů války na Ukrajině využila svůj objekt, který čeká na rekonstrukci, ale je plně funkční.

Zaměstnanci společnosti, kteří z Ukrajiny pocházejí, rozšířili informaci mezi své příbuzné, a nabídka se šířila také přes sociální sítě. Kapacita zámečku je 62 osob a dnes je již prakticky naplněna. Více než polovinu tvoří děti.

Budovu bylo třeba uvést do obyvatelného stavu. Na přípravách se podílela ve svém volném čase stovka zaměstnanců M2C. Bylo třeba uklidit, obnovit funkci topení, zprovoznit přívod vody a elektrického proudu. Následovalo vybavení vším, co mohou uprchlíci z Ukrajiny potřebovat. Kromě nákupu potřebného nábytku, kuchyňských potřeb a dalšího vybavení pomohli také zaměstnanci, kteří projekt podpořili věnováním věcí, které mohli doma postrádat. M2C se obrátila také na širokou síť svých obchodních partnerů, z nichž mnozí jí vyšli bez váhání vstříc a pomoc nabídli bezúplatně, nebo za velmi dobrých podmínek.

Zámeček se stal plně obyvatelným během deseti dnů. První uprchlíky přitom bylo třeba ubytovat již po týdnu, a i to se podařilo, a první rodina získala možnost složit hlavu v suchém a bezpečném prostředí. O chod zámku se stará jedna z ubytovaných, která přijímá nově příchozí, provede je po objektu a pomůže jim s nastěhováním. Jedna ze zaměstnankyň M2C, která umí dobře ukrajinsky, následně uprchlíkům asistuje při styku s úřady jako s úřadem práce a cizineckou policií. A pomáhá také s integrací Ukrajinců v městysi Načeradec. Děti uprchlíků se zapisují do školy, zapojují se do běžného života.

Pro všechny ubytované jsou obědy zajištěny v místní základní škole, ostatní stravování si zajišťují svépomocí. Víkendovou stravu si připravují ve společné kuchyni na zámečku. Prvotní zásobování proběhlo díky potravinové bance a další pak probíhá ve spolupráci s místními výrobci. Významnou pomoc také poskytli místní, kteří pomohli ubytovaným zajistit jídlo, než se podařilo domluvit režim ve školní jídelně.

V uplynulém týdnu se také velmi aktivně řeší pracovní uplatnění dospělých ubytovaných. Část našla zaměstnání v místním družstvu, pro další se hledají místa v blízkém i širším okolí. Další možnosti je dosud nefunkční zahradnictví přímo v areálu zámku, což by se mělo brzy změnit a někteří ubytovaní by pak mohli nalézt práci i tímto způsobem.

„Přijali nás zde velmi dobře. Se vším nám pomáhají, máme nepřetržité spojení a téměř všechny problémy se řeší okamžitě. Neočekávala jsem tak vřelé přijetí. Opravdu jsem si myslela, že usadit se zde a najít bydlení s dětmi bude mnohem těžší. Je to pro nás velmi těžké, ale měli jsme štěstí,” říká jedna z ubytovaných Ukrajinek, která do Načeradce přijela se svým synem, synovcem a neteří. Všichni si přejí vrátit se co nejrychleji do svých domovů, které bude třeba obnovit. Začít válku ve 21. století… no, já nevím. To chytrý člověk neudělá, to ani nejsou lidi. Já ani nevím, jak nazvat někoho, kdo toto přinesl do mé země. Je to prostě strašné,” dodává.

Zdroj: M2C, AN