Autor: Radek Zapletal

Spolek LIGA LIBE na sebe výrazně upozornil především v oblasti zbraňové legislativy. Není to ale rozhodně jediná oblast, kde se angažuje. Staví na hodnotách jako je svoboda, zdravý rozum a odpovědnost. Oslovili jsme přímo prezidenta LIGY LIBE, Mgr. Pavla Černého, podplukovníka ve výslužbě, aby nám přiblížil činnost spolku a podělil se o názory na aktuální situaci ve společnosti.

Vaše lidskoprávní platforma se hodně orientuje na svobodu – svobodu slova, svobodu nakládat se svým majetkem apod. Kdo nebo co je podle Vás v současnosti největší hrozbou pro svobodu?

Trochu bych to upřesnil: LIGA LIBE je lidskoprávní a bezpečnostní organizace. Odkud LIBE. Lidská práva, jejich garance a bezpečnost – to jsou hlavní aspekty, které LIGU charakterizují. Zejména téma bezpečnosti se vine činností LIGY jako červená nit.

Bavíme-li se o bezpečnosti jako celku, klademe si v tomto ohledu za cíl vytvořit z České republiky pomyslný ostrov. Ostrov bezpečí. Jsme jedna z nejbezpečnějších zemí světa, naším úsilím proto je, aby to vydrželo nejenom nám, ale i dalším generacím do budoucna.

V době covidu jsme mnohokrát viděli oklešťování svobod v rámci bezpečnosti. Mnozí lidé proti tomu protestovali a odvolávali se právě na lidská práva. Jak jste se k tomu stavěli vy?

My rozhodně nejsme z těch, kdo by se vyjadřovali k tématům, o kterých mnoho nevíme. Nejsme jako, a teď to nemyslím zle, ale pro příklad – nějaký zemědělec, který rozumí půdě, ale neví nic, nebo jen málo o epidemiologii.

Situace byla na celém světě poměrně stejná a žádná společnost se s něčím podobným ještě nikdy nesetkala. Všichni si kladli otázku, co dělat. Bylo to vlastně jednoduché – rozvolní se, stoupá počet nemocných a kolabuje zdravotní sektor. Zavedou se opatření – a lidé křičí něco o útlaku a nesvobodě. Takže my jsme v té době rozhodně nechtěli vykřikovat nějaké postoje, když se o tom vehementně hádali i renomovaní odborníci.

Navíc, je to také o tom, co považujete vlastně za omezení své svobody a práv. Pro mě to kupříkladu nebyl onen „hadr na hubě,“ čili rouška. Proti tomuto bych se dle některých lidí měl protestovat, či se proboha se dokonce prát s policisty, provokovat?

To samé s vakcinacemi. Už jen proto, že v rámci své práce jsem po léta cestoval doslova kolem celého světa a musel kvůli tomu podstoupit kvanta různých očkování. A pak budu snad čílit kvůli další injekci?

Veškerou hysterii kolem tzv. omezování práv „covidovými opatřeními” beru asi tak, jako kdyby se Britové kdysi během bombardování Londýna vztekali, že musejí do krytu.

A jak bylo již řečeno, LIGA LIBE se těmto ostrým postojům vyhýbala. Ačkoli je pravdou, že mnoho lidí čekalo, že se vymezíme – a především, že v této věci vezmeme za svůj jejich rebelský postoj. Když jsme se přeci postavili proti omezování práva na držení zbraní, někteří tak nějak automaticky očekávali, že snad s nimi budeme běhat po náměstích na proticovidových demonstracích.

A co je také zajímavé v tomto ohledu v současné době, tak podobně si mnozí lidé také myslí, že budeme snad podporovat ruskou invazi na Ukrajinu. Ne!

Jen kvůli tomu, že jsme dlouhodobě velmi kritičtí ohledně mnohým, naprosto stupidním bruselským opatřením, která odtamtud přichází, rozhodně neznamená, že jsme proruští.   Existují asi i ti, co čekali, že se teď ozdobíme ruskou orlicí a trikolorou a budeme křičet nadšením. Takové prostě zklameme. Je to zajímavé – nemálo lidí, kteří jsou proti Bruselu, jsou zároveň automaticky i proti rouškám či očkování a mají kladný vztah k Rusku. To ale není případ LIGY LIBE. Obecně je to však nešvar dnešní doby – kdo rázně nesouhlasí k něčím, co přinesla Evropská unie, je něj hned nahlíženo s podezřením, ne-li přímo s odsudkem.

Když porovnáte úroveň rozdělenosti společnosti třeba před deseti či dvaceti lety a nyní, jaký je tam rozdíl?

Společnost byla vždycky svým způsobem rozdělená. Pluralita názorů je přirozená. Společnost nutně nemusí táhnout za jeden provaz. Mně by to trochu připomínalo 50.léta: Kdo není s námi je proti nám.

Vím, že “rozdělenost společnosti” se zde skloňuje ve všech pádech, ale já myslím, že zde jen panuje zdravá názorová pluralita. A to, že se občas objeví myšlenka, která pořádně zahýbe společností, a ostatní na to reagují a případně se vymezují, to tady bylo vždycky, ve všech časech, vlastně ve všech režimech. Dá se říci, že spojená společnost je jen, když naši hokejisté zrovna zvítězí v Naganu atd.

Vybraní členové LIGY se v březnu stali členy pracovní skupiny Ministerstva spravedlnosti pro zbraňovou legislativu. Jaké jsou vaše cíle?

Je to nyní především prosazování tzv. castle doctrine – můj dům, můj hrad. V tomto ohledu je nám asi nejbližší návrh pana senátora Hraby, který v současné době už po nějakou dobu leží ve Sněmovně.

Chceme zkrátka udělat co nejvíc pro to, aby takováto legislativa zpřístupňující obranu a ochranu lidí – zvláště ve svém vlastním obydlí, byla mezi zákonodárci podporovanou, a jako loni námi prosazované “ústavní právo” na obranu se zbraní, nakonec přijatou. Je to jakýsi další logický krok k posílení bezpečí slušné části našich občanů. A ke konzervaci současných funkčních poměrů…

V poslední době se mezi lidmi zvýšil zájem o kurzy přežití, zbrojní průkazy apod. Ovlivnila je v tom situace na Ukrajině, blízkost války. Co byste Vy, jako zkušený člověk z oboru, lidem poradil? Co může udělat každý z nás pro větší bezpečí?

Základní věcí je začít o tom vůbec přemýšlet. Co bych dělal já, moje rodina, moji blízcí, kdyby se válka přesunula blíže? Ale nemusí to být jen válka. Stačí si představit ne několikahodinový, ale dokonce snad několikadenní blackout. Jak by si lidé pak zajistili teplo, potraviny, vodu? Můžeme tedy začít tím, že budeme uvažovat o těchto problémech a tvořit jakési osnovy krizových řešení. To není nic přehnaného, to je spíše jen odpovědné jednání.

Když půjdeme do důsledků, mohli bychom dumat nad tím, jak se asi potom zachová člověk, který několik dní nejedl a jídlo si bude chtít i násilím obstarat u těch, co zásoby mají. Co se bude dít v ulicích bez fungující infrastruktury a běžné činnosti a ochrany státu, jak pak bude vypadat bezpečnost země. Příklady toho vidíme poslední roky v USA, tedy jak změní život ve městech, kde i jen na pár dní zavládne bezvládí – hoří ulice, rabují se obchody a domy…

Dle toho pak ať každý jedná tak, jak umí nejlépe. Někdo si jde zařídit zbrojní průkaz pro ochranu svojí a svých nejbližších v době, kdy žádná policie pomoci zkrátka nepřijede. A někdo si k nákupu přihodí několik konzerv navíc nebo udělá zásobu léků… Jiný řeší filtr na vodu a elektrocentrálu. Je to individuální.

Každopádně lidé by měli myslet na zadní kolečka. Svět nemusí zůstat stejný a bezpečný. Pohodlný život se nám během chvíle může změnit k nepoznání. Zejména zde platí heslo, že štěstí přeje připraveným.

MEDAILONEK

Mgr. Pavel Černý, pplk v.v., je absolventem Vojenského oboru Fakulty tělovýchovy a sportu Karlovy univerzity v oboru Armádní tělovýchova, zaměřeným na speciální armádní dovednosti příslušníků zvláštních útvarů AČR.

Během patnáctiletého působení v roli instruktora Policie ČR prošlo jeho přímou výukou zaměřenou   na sebeobranu, použití donucovacích prostředků a taktickou střelbu, na tisíce nových policistů. Působil i jako lektor speciální přípravy Ministerstva vnitra pro oblast speciálních zbraní. V rámci speciálních kurzů po mnoho let prováděl nadstandardní školení zvláštních útvarů policie ČR. Následně se na oddělení OMIV (Oddělení metodiky a integrace výcviku) věnoval zavádění nejnovějších světových trendů do policejní služební přípravy, zejména využívání modelových situací souvisejících s taktikou služebního zákroku.

U české policie publikoval četné výukové a metodické materiály. Dlouhodobě a pravidelně se také dlouhá léta věnuje odborné publikační činnosti ve střeleckých časopisech, především s tematikou zbraní, munice a jejich účinků, a na možnosti jejich reálného využití.

V roce 2004 spolu s Michalem Goetzem publikoval v nakladatelství Grada knihu Manuál obranné střelby cílenou zejména na shrnutí střelecko-taktických dovedností s krátkou zbraní/pistolí, která se následně stala jednou z uznávaných učebnic, a to jak pro civilní, tak i služební sektor.

V roce 2012, spolu s renomovanými instruktory speciálních složek, Václavem Vinduškou a Ondřejem Duškem, reagoval knihou Manuál obranné střelby 2 na poptávku po komplexním výcvikovém materiálu dle posledních světových trendů pro efektivní ovládání zbraní dlouhých – tj. brokovnice a pušky.

V současnosti působí Pavel Černý jako mezinárodně uznávaný lektor. Realizoval bezpočet výcviků policejních speciálních jednotek nejen v Evropě, ale i v Číně, Afghánistánu, Kongu, Mexiku, Togu, Indii, Kuvajtu, Vietnamu, Ghaně, Gruzii, Egyptě aj. Pavel Černý se poslední roky, coby prezident občansko-právní bezpečnostní platformy LIGA LIBE, širokou měrou angažuje v oblasti ochrany práv majitelů legálních soukromých zbraní. V rámci této organizace, vzniklé z jednoho z největších petičních občanských hnutí v historii ČR, se snaží o ústavní ošetření české legislativy v této oblasti. Díky snahám, iniciovaným i podporovaným LIGOU LIBE se v roce 2021 podařila ústavní změna, tzv. „ústavní dodatek,“ – do Listiny základních práv a svobod byla zanesena klíčová klauzule o možnosti českých občanů „bránit se se zbraní…“

Více na www.ligalibe.cz, Za Security Guide se ptala Andrea Novotná

 

 

 

 

Válka na mezi Ukrajinou a Ruskem zasáhla celý svět. Odborníci diskutují o vývoji konfliktu, a tak i SecurityGuide oslovil člověka, který má k situaci co říct. Pavel Pšeja je politolog se zaměřením na mezinárodní vztahy. Přečtěte si, co si o válečném běsnění myslí…

Prezident Zelenskyj projevil v posledních dnech ochotu jednat o územích separatistických republik na Ukrajině a couvá ze zájmu vstoupit do NATO. Jak to chápat? Jako taktický krok, slabost nebo něco jiného?

Co se týká vyjádření prezidenta Zelenského, že vstup do NATO není na pořadu dne, je zcela pochopitelné. Pravděpodobnost, že by se Ukrajina někdy stala členem NATO, je z řady důvodů téměř nulová. Říct teď veřejně, že pro Ukrajinu tato možnost není na stole, je ústupek, který moc nebolí. Navíc to neznamená, že nemůže existovat velice úzká spolupráce mezi Ukrajinou a Severoatlantickou aliancí.

Co se týká separatistických republik, tam je to trochu komplikovanější. Zelenskyj řekl, že je možné se o jejich postavení bavit, což ale rozhodně neznamená ochotu akceptovat současnou situaci. Posledních pár dní se množí výroky o možném „specifickém statutu.“ Upřímně řečeno, nedokážu si představit, co by to mělo v praxi znamenat, možností je mnoho, ale leckteré nejsou příliš reálné.

Obecně platí, že je nutné najít nějakou platformu, na které se lze bavit, a že obě strany musí v něčem poněkud ustoupit. Tohle jsou body, ve kterých ustupuje strana ukrajinská. V tom smyslu, že o nich je ochotna jednat.

 Vaším důležitým tématem v politologii je demokracie. Jaký je stav demokracie na Ukrajině?

Ukrajina je jedna ze zemí, které se od rozpadu SSSR velmi váhavým způsobem přibližují k demokracii. Jsou tam okamžiky vzestupu i regrese. Klíčové momenty jsou dva: Oranžová revoluce v roce 2004 a pak Revoluce důstojnosti v roce 2014. Obě znamenaly výrazný posun směrem k demokratizaci země – byť mezi lety 2010 a 2014 za éry prezidenta Janukovyče její míra opět klesala. Obecně však, když se podíváme na indexy monitorující demokratické procesy, tak uvidíme, že Ukrajina se aktuálně řadí mezi země, které jsou klasifikovány jako částečně svobodné, v tzv. „přechodném režimu.“ Což na první pohled nemusí vypadat ideálně, ale když potom jdeme do jednotlivých kritérií, tak uvidíme, že v politickém procesu jsou ukrajinské známky poměrně slušné. Problémy jsou v oblastech jako je korupce, míra nezávislosti soudnictví nebo oblast médií. Jsou to evidentní nedostatky, ale není to fatální. Postup směrem k demokracii je viditelný.

Na Ukrajině je rozhodně co zlepšovat, ale když porovnáme dnešní stav s dobou před cca dvaceti lety, tak je pokrok vidět naprosto jasně.

 USA se jako významný aktér mezinárodních vztahů v minulosti nerozpakovaly zasáhnout do mnoha konfliktů. Proč jsou teď spíš distancovaní?

Na to je jednoduchá odpověď. Na oficiální úrovni nelze říct nic jiného, než co zaznívá – jakékoli přímé zapojení USA nebo vojsk NATO znamená i přímý konflikt s Ruskem, a to si nikdo nepřeje. V této chvíli je zbytečné situaci hrotit až tímto způsobem, i když se nedá vyloučit, že dříve či později na to stejně dojde…

Je nutné postupovat obezřetně krok po kroku. Je také důležité, jak moc bude Rusko samo schopno ve válce vůbec pokračovat, protože se zdá, že jeho potenciál je velmi vyčerpaný.

Jiná věc je, co se děje pod povrchem. I tam je však evidentní, že USA s dalšími zeměmi (jako je Británie, Polsko nebo pobaltské státy), je velmi angažováno v tomto konfliktu – ať už jde o dodávky zbraní, politickou podporu nebo zpravodajské informace.

Čili Spojené státy se oficiálně přímo nezapojují, ale v té druhé rovině, „pod povrchem,“ zcela jistě ano.

 Působíte v rámci OBSE jako volební pozorovatel. Měl jste možnost dohlížet na prezidentské volby v Rusku. Jak Rusko vnímáte? Změnilo se v průběhu času, kdy je Putin u moci?

V roce 2018 to byla poslední mise. V loňském roce na parlamentní volby OBSE misi ani neposlala. Ne, že by nechtěla, ne, že by z ruské strany nepřišlo pozvání (což je nutná podmínka), ale ruská strana přitom nastavila tak omezující kritéria, že mise by byla prakticky neakceschopná. Oficiálně to odůvodnili covidem, ale to byla jen záminka. To samo o sobě ukazuje, jakým směrem se Rusko vyvíjí. Do roku cca 2018 tam byla znát snaha nějak se před světem legitimizovat, ukázat, že putinovský režim má vnitřní podporu atd. Teď už to tak není.

Rusko je vnitřně velmi komplikovaná společnost, která se časem – hlavně v době, když je Putin u moci, čímdál víc uzavírá. Můžeme vidět, jak to v těchto dnech eskaluje.

 Čím si vysvětlujete enormní krutost ruských vojsk? Jak to, že nedodržují dohody a pravidla války?

Nejsem odborník na vojenství, takže tuto otázku mohu zodpovědět pouze z osobního pohledu.

Když se podíváme do minulosti, do všech válek, které Rusko vedlo, ať už jako Rusko nebo jako SSSR, tak se tam objevuje přístup „lidský život nemá žádnou cenu.“ Válečná pravidla respektují tehdy, když jim to vyhovuje, ale jakmile cítí výhodu v tom, že je poruší, tak je prostě poruší. To je přístup, který je na ruské straně naprosto standardní. V tomto ohledu se nejedná o nic nového, bohužel.

 Ať už válka skončí jakkoli, jakým způsobem změní atmosféru v mezinárodní politice?

Tady opravdu záleží na tom, jak skončí. Scénářů je samozřejmě mnoho. Pravděpodobně dojde k vyjednání nějakého kompromisu, kde je však těžko předvídat, jak moc bude Rusko zasaženo, a jaká míra akceschopnosti mu zůstane.

Co je zásadní, změní se nejen atmosféra, ale celý mezinárodní řád a jeho struktura. Na stole jsou dvě alternativy: Jestli výsledkem bude zesílení rusko-čínského bloku a jeho distanc vůči Západu, nebo jestli Rusko tím dobrodružstvím, do kterého se pustilo, poškodí samo sebe natolik, že se stane ještě méně relevantním aktérem mezinárodního systému, než jakým bylo dosud, a z čínského pohledu přestane být partnerem, ale spíše jen zásobárnou surovin, nebo „klackem,“ který by se dal použít směrem na západ.

 MEDAILONEK

Pavel Pšeja (1970) je politolog, vysokoškolský pedagog, překladatel, expert na mezinárodní vztahy, volební pozorovatel.

Vystudoval Masarykovu univerzitu v Brně, kde dodnes přednáší, a dále přednáší také na CEVRO Institutu a na Metropolitní univerzitě v Praze. Absolvoval mimo jiné pobyty na univerzitách v Magdeburgu, ve Vídni, na Hawai’i Pacific University v Honolulu či na univerzitách v izraelské Haifě a Herzliyi a také v jordánském Ammánu.

Je také aktivní v neziskovém sektoru, kde se věnuje aktivitám na podporu demokracie, například na Kubě či v Barmě.

Foto: archiv P. Pšeji, ptala se Andrea Novotná